Na prvním místě česká královna Konstancie Uherská, která dala Hodonínu městská privilegia. My si však dnes povšimneme ženy, která se sice už vytratila z mysli většiny obyvatel jihovýchodní Moravy, ale zanechala zde po sobě řadu hmotných církevních památek. Tím symbolicky dosáhla své stálé přítomnosti mezi námi.

Jmenovala se Marie Antonie a pocházela z rodu Lichtenštejnů. V době, kdy Hodonín už dávno nebyl městem královským, ale městem poddanským v majetku různých šlechticů, jej od roku 1650 vlastnil po dvaačtyřicet let Fridrich hrabě z Oppersdorfu. Traduje se, že hodonínské panství nakonec rád prodal, neboť měl stálé pohraniční problémy se správou sousedního panství v uherském Holíči.

Movitého zájemce našel v Janu Adamovi, knížeti z Lichtenštejna, jemuž hodonínské panství prodal 29. září 1692 za 720.000 zlatých. V témže roce k němu nový majitel připojil i panství pavlovické. Marie Antonie kněžna z Lichtenštejna byla dcerou Jana Adama z Lichtenštejna. Z pozůstalosti po otci zdědila polovinu Hodonínsko- pavlovského panství, zatímco druhý díl připadl její sestře Marii Alžbětě. Marie Antonie po sobě zanechala řadu církevních plastik – kamenných soch a křížů. V Hodoníně na náměstí mariánský sloup, který nese dodnes lichtenštejnský rodový erb, sochu sv. Floriána před někdejší městskou Horní bránou, sochu sv. Šebestiána, sousoší sv. Anny, dnes umístěné na Zámeckém náměstí před budovou Masarykova muzea, ale i kříž na Zbrodu a další.

Těmito svými aktivitami vstoupila do povědomí dalších generací jako žena osobně velmi zbožná. Katolickou zbožnost ovšem nesmlouvavě přenášela i na poddané na svém teritoriu, pro které byla pravidelná návštěva kostela přímo povinností. Byla ovšem pravou dcerou své doby a svého šlechtického stavu, který stál v té době ještě vysoko nad nevolníky i nad správou poddanských měst. Ostatně s hodonínskými měšťany měla časté spory v hospodářských otázkách. Známý je případ z května 1749, kdy dal městský primátor vyčistit obecní pozemek řečený Pastviska od křoví a náletových dřevin.

Muži, kteří úklid prováděli, vyčistili současně i zanedbaný přilehlý remízek, který však podle kněžnina mínění sloužil jako vítaný úkryt pro zvěř a bažanty a navíc nepatřil městu, byl v knížecím majetku. Kněžna Marie Antonie dala okamžitě všechny zúčastněné pracovníky uvěznit. Až pátý den byli převezeni na brněnský Špilberk, kde zůstali po celý měsíc ve vlhkých kasematech. Na druhé straně ji nejspíš její křesťanská podstata vnukla myšlenku zbavit hodonínské měšťany jejich robotních povinností. Ti to prý odmítli. V majetkových otázkách postupovala kněžna vždy racionálně. Spojila Hodonínsko-pavlovické panství znovu do jednoho životaschopného celku, neboť 20.prosince 1712 odkoupila od své sestry Marie Alžběty, kněžny z Lichtenštejna, její zděděný podíl na panství za 400.000 zlatých. V osobním životě jí byl předělem rok 1704, kdy řekla své ano uherskému šlechtici hraběti Marku Adamovi z Czoboru.

Po manželově smrti se v Pavlovicích roku 1731 provdala podruhé za Karla Josefa Hrzána z Harasova. Poslední vůlí z prosince 1749 pak odkázala panství svým dětem z prvního manželství – Marianě Antonii, tehdy již ovdovělé kněžně z Cordony, a Josefovi, hraběti z Czoboru. Zemřela 9.října 1750. Czobor se stal záhy majitelem celého panství, které svým rozmařilým životem, v mnoha směrech zcela opačným od života své matky, přivedl pro dluhy do konkurzu. Jablko padlo daleko od stromu.

Josef Šolc