Slunce chvílemi vykukuje zpoza mraků. Je zima. A mokro. Kvůli vlhké půdě přijdou děti o tu největší podívanou dalšího ročníku Podzimu na dědině. Obvykle jsou totiž v areálu Muzea vesnice jihovýchodní Moravy při tomto pořadu koně. Pomáhají při vyorávání brambor.„No nepřijedou, je moc mokro. Brambory by šly špatně vyorat a děti by byly hrozně špinavé," zní z úst průvodců, kteří se v areálu skanzenu ujímají dětí i návštěvníků u jednotlivých zastávek.

Při jedné z prvních předvádějí zaměstnanci skanzenu, jak lidé dříve mleli obilí. Bylo to buď pomocí takzvaného ručního nebo nožního mlýnce. „Vrchnímu kameni se říkalo běhoun, spodnímu zase ležák. Do běhounu se sypalo obilí, které jeho otáčením zapadalo do drážek, drtilo se a rozmělňovalo. Tento způsob lidé používali až do poloviny dvacátého století," popisuje při prohlídce Pavel Žák.

Místní Marie Matyášová, která ve skanzenu pravidelně vypráví, jak naši předkové žili, seznamuje děti s tím, co lidé na podzim sklízeli.

Mezi kukuřicí, fazolí nebo čočkou byla také slunečnice, jáhly, proso, kroupy, mák nebo houby a obilí. „Z toho, co si naše stařenky vypěstovaly, musela rodina vyžít celý rok. Hospodář musel nasadit tolik, aby zajistil rodinu, nakrmil dobytek, zbylo mu na prodej a ještě měl na vysazení na další rok. Když přišly nějaké přírodní pohromy a nebyla úroda, rodina byla odepsaná," seznamuje s historií Matyášová.

Hlavními surovinami na jídelníčku bývaly podle ní luštěniny. Buchtu, upečenou z kukuřičné mouky, ochutnávají děti v další usedlosti. „Dříve lidé používali více kukuřičnou mouku, ta bílá pro ně byla hodně drahá, proto ji měli spíše pro nastavování jídel," říká Irena Příkazká. Mezitím dětem vysvětluje, na co vše se používalo kukuřičné šústí. Ženy z něj dříve pletly copy, které stočily dokola a sešily. Měly tak rohož před dveře nebo z něj vyráběly podložky pod hrnce a pekáče.

O kus dál děti zjišťují, jak dobře znají plody slováckého venkova. Poznávají jablka, hrušky, trnky, ale i mišpuli nebo kdouli. Ta je dobrá na žaludek. Ale dává se i do skříní. Pěkně totiž voní. „A tohle, děti, nejspíš nepoznáte, má to tvrdou skořápku, kterou je potřeba rozbít kladívkem," zkouší malé návštěvníky zahrádkář Jaroslav Kolaja. Děti překvapují, když poznávají plod mandloně.

Zaskočí je jiný plod, tmavě červený. „Je to třešeň? Šípek?" zní pokusy z hloučku. „Kdepak, je to dřínek. Má spoustu vitamínu C," odkrývá Kolaja.

Skupina putuje dál. Dívá se, jak se moštují jablka. A zkouší si nařezat dřevo. Pily se ujímají dívky i hoši. Sladkou odměnou jsou pro ně povidla, která vaří Martin Šimša. „Trnky jsou už posbírané, naštěstí se nám je ale podařilo sehnat od zemědělce z Tvarožné Lhoty. Má velký sad a pozdější odrůdy," říká, když modré plody zbavuje pecek a hází do kotle.