„V představách lidí je létání záležitostí bohatých, skutečnost je ale trochu jiná. Všichni lidé, kteří u nás létají, jsou zároveň členové aeroklubu,“ říká vedoucí letového provozu Josef Bílík.Ze členství vyplývá povinnost platit příspěvky, ale taky účast na údržbě letadel a plochy. „Pokud by sem chodili jenom piloti bez brigád, vyšlo by je létání na třikrát tolik peněz,“ vysvětluje systém fungování aeroklubu Josef Bílík.

Podle něj utratí pilot bezmotorového letadla asi dvacet tisíc korun ročně. „Není to tak dramatické, někteří aktivní mladí lidé utratí po hospodách za rok pětkrát víc,“ soudí Bílík. Letiště se nevydalo po revoluci komerční cestou, proto musí členové klubu sehnat na provoz každoročně milion korun. „Máme šedesát sponzorů,“ směje se předseda klubu Pavel Grufík a mává peněženkou, „jsme to my, členové aeroklubu.“

Proto se nedostane pilotům do ruky pouze ovládací knipl letadla, ale i rukojeť sekačky nebo šroubovák. Letiště nabízí pilotní kurzy, ale taky lety za úplatu, vyhlídkové lety tady totiž nemají povolené. „Pokud se chce někdo proletět jako pasažér, tak mu to umožníme,“ říká vedoucí letového provozu. V pilotních kurzech začínají budoucí piloti na bezmotorových letadlech a postupně se mohou propracovat až k motorovým. Někteří členové klubu se pro létání nadchnou a pokračují ve studiu na školách, mohou se z nich potom stát i inspektoři nebo kapitáni na boeinzích.

Seriál o letišti v televizi prý piloti nesledují, zažívají ho tady mezi poli na vlastní kůži. Letiště je podle nich umístěno tím nejlepším možným způsobem. Poloha vyhovuje vzhledem ke směru a síle větru a taky je daleko od obydlených míst, takže nikoho neobtěžuje hlukem. Pravidelně tu organizují i „polétání“ ve spolupráci s modeláři. Společně pak divákům předvádí svůj akrobatický um.

Aeroklub je záležitostí několika nadšenců, kteří se létání, ale i údržbě klubu, věnují ve volném čase. „Jsme asi blázni, ale jen do té míry, co nám letečtí psychologové povolí,“ bere to s humorem Pavel Grufík.