Pracovní den tráví Loprais ve své malé dílně. „Když opravuju třeba rozbitý podpatek, musím jej nejdřív z boty strhnout. Poté botu obrousím, nalepím nový podpatek a nechám zaschnout. Po chvilce jej přiklepu, přibiju a znovu obrousím,“ přibližuje postup opravy.

Ke své práci využívá dokonce takzvané floky, tedy staré dřevěné hřebíky, které používali ševci, když ještě neexistovala strojní výroba bot. Pracuje také se starým obuvnickým šicím strojem značky Singer z roku 1934. „Na ten nedám dopustit,“ usmívá se obuvník.

Ševcem se Loprais vyučil mezi lety 1943 až 1947. „V praktické části výuky jsme se seznamovali s materiálem a učili se, jak botu správně opravit,“ vysvětluje švec. Doplňuje, že součástí teoretické výuky byla třeba matematika nebo účetnictví.

Ševcovské řemeslo ale podle Lopraise upadá. „Už za mého mládí bylo obuvnického dorostu málo. Teď je situace ještě horší,“ stěžuje si Veselan.

Řemeslo ani nemá komu předat. „Měl to po mně převzít syn, nakonec se ale rozhodl jinak,“ svěřuje se poslední švec působící ve Veselí.

Lopraise však hlavně trápí malý počet zákazníků. Měsíčně si nevydělá ani na celý nájem za dílnu. „Část musím platit ze svého důchodu,“ přiznává obuvník.

Situace se nezlepšila ani po odchodu konkurence. „Působila tu totiž ještě jedna obuvnice. Kvůli malému výdělku ale musela dílnu zavřít,“ vysvětluje Loprais.

Opravovat boty jej ale baví. „Taky tím vyplňuju čas. Nevím, co bych jiného dělal, nudil bych se,“ uzavírá muž.