„Bavilo mě počítání. Toho jsme měli na poště hodně. Často jsme museli řešit i rébusy jako špatně nadepsané poštovní obálky,“ usmála se Vaculovičová. Ta k práci na poště přišla náhodou. Vychovávala zrovna dvě děti, když se na mutěnické poště uvolnilo místo. Přihlásila se a vyšlo to.

Při roznášení novin ji často doprovázela i její dcera. Ta nakonec také vystudovala pošťáckou školu. V oboru ale nepracuje. Vaculovičová na příhody při roznášce novin se svojí dcerou i po letech ráda vzpomíná. Jednou jí dokonce svěřila dopis až z Vídně. „Protože jsme věděly, že adresát je trochu háklivější, tak jsem dceru upozornila, aby na něj zazvonila,“ zavzpomínala Vaculovičová. Její dceři však nikdo otevřít nepřišel. A tak se řídila druhou maminčinou radou. Dopis vložila do novin a na ně napsala upozornění, že uvnitř se nalézá psaní. I s vykřičníkem. „Myslely jsme si, že dopis je důležitý,“ zdůvodnila, proč dceři dala pokyny.

V pondělí však na vedoucí čekalo nemilé překvapení. Na poště ji navštívil syn příjemce a žádal po ní dopis. Nechtěl si nechat vysvětlit, že ho má doma ve schránce, a šel si stěžovat náměstkovi. Vaculovičová však dceru bránila. Po týdnu se dopis našel. Sebrala ho adresátova babička.

Zažila však nejen stížnosti. Jednou se zkušená poštovní doručovatelka dokonce stala svědkem přepadení pošty. Zloděj byl podle ní tak chytrý, že hodil kámen do potoka a utíkal se schovat. Tiše vyčkával, jestli někdo z pošty vyjde. V té tobě ještě nebyly na oknách mříže, a tak když z pošty nikdo nevyšel, vlezl oknem dovnitř. Do staré těžké pokladny se ale nedostal. „Já sama jsem měla problém ji otevřít. A to už jsem znala finty a měla jsem klíče,“ pousmála se nad beznadějí zloděje. Ten si z pošty neodnesl ani korunu. Podle Vaculovičové navíc lidé na vloupání rychle upozornili.

Při roznášce pošty žádné napadení nezažila. Celou dobu si však uvědomovala, že doručovatelky s sebou nosí velký obnos peněz. „Byly jsme pořád jednou nohou v kriminále,“ prohlásila. Jak doplnila, v případě napadení se může doručovatelka bránit a násilníkovi i ublížit.

V době šéfování Vaculovičové musela pošta roznášet i telegramy. A to i o víkendu. Často se mezi nimi objevila zpráva o úmrtí blízkého člověka. Ani tomu se Mutěňanka nevyhla. Snažila se proto, aby po přečtení zprávy nezůstal pozůstalý sám. Jak zavzpomínala, jedna z doručovatelek dostala vynadáno od čerstvé vdovy. „Tetička se na ni zlobila, že jí přinesla smutnou zprávu. Pošťačka za to ale nemohla. Byla to její povinnost,“ vysvětlila Vaculovičová.

Stresující byla podle Vaculovičové i roznáška novin. Lidé jich v minulosti odebírali více. „Lidé byli navíc zvyklí, že po příchodu z práce měli noviny na stole. Dnes je koupíte ve stánku na každém rohu,“ domnívá se.

Jak sama řekla, dříve bylo u pošty všechno možné. Podle Vaculovičové za to mohla technika. Počítače v té době neznali. Všechno platili lidé přes poukázky. I dopisů se posílalo více. Odeslání listu stálo třicet halířů, dnes deset korun.

Dnes sedmdesátiletá bývalá pošťačka na práci u pošty vzpomíná ráda. I díky tomu, že lidé byli přívětivější. „S dnešní dobou se to nedá srovnat,“ povzdechla si žena, podle které dnes mají lidé strach o práci, a jsou tak často nervózní a protivní. „Potom to odnáší i poštovní doručovatelky,“ uzavřela.