Dodnes kolují po Kyjově různé fámy o tom, co všechno tehdy ve skladu chemikálií hořelo a jaké zdravotní komplikace z toho měli ti, co v místě zasahovali. Jisté je, že ještě týdny po požáru mělo mnoho hasičů i lidí ve městě zdravotní problémy.
„Já jsem na tom byl dobře, během požáru jsme se byli s mou jednotkou doma umýt a převléct. Jedna lékařka mi poradila, že nesmíme použít teplou vodu, aby se nám neotevřely póry na kůži. To nám strašně pomohlo.
Kdo toto provedl, byl na tom později lépe,“ vzpomíná jeden z kyjovských hasičů Miroslav Ježek. V hořícím skladišti byla tehdy prý dobrá viditelnost, ale v okolí byla tmavá mlha smíchaná s kouřem, přes kterou nebylo vůbec vidět. „Když jsme jeli pro vodu, sklopil jsem si reflektor auta doleva a dolů. Viděl jsem jen metr před sebou půlící čáru silnice,“ vzpomíná Ježek.
Ani v hořícím skladu nebyla situace jednoduchá. V prvních hodinách vůbec hasiči nevěděli, co hoří. Kopky chemikálií se navíc neustále znovu a znovu rozhořívaly. „Naplnili jsme kopky pěnou, ale nepomáhalo to,“ dodává hasič..
Boršovský požár byl podle něj milníkem v ochraně proti hořícím chemikáliím. Do té doby se požární směrnice touto možností zabývaly minimálně. Právě kyjovský případ rozpoutal zájem o tuto problematiku a Boršov dnes naleznou zájemci v požárních příručkách, vysokoškolských skriptech chemických či vojenských škol i ve vědeckých pracích toxikologů. „Tehdy jsme moc nevěděli, jak se chránit. Teď už je to něco jiného,“ říká hasič.
I když v dalších letech se neprokázala souvislost vážných zdravotních komplikací některých lidí s požárem, lidé si stále myslí své. Nejčastěji vzpomínanými jsou v této souvislosti tehdejší okresní hygienik, který se v místě pohyboval, a velitel zásahu. Oba v devadesátých letech zemřeli ná vážné nemoci. „Velitel se dokonce soudil, ale nic se nepodařilo prokázat,“ dodává hasič.
