Její konání vždy patřilo ke koloritu našich dětských i chlapeckých let. V každém hospodářství se během roku vykrmil vepř a za chladných zimních dnů se pravidelně v některém z domů konala domácí porážka. Ohlašoval ji ranní usedavý kvikot poráženého vepře i později se do ulic šířící vůně zabíjačkových dobrot. Při zabíjačce se vytvářely nejen zásoby masa a dalších dobrot na předjarní období, ale také se poskytovala sousedská výpomoc a výslužka. Ta se oplácela a tím zabíjačkové dobroty byly pravidelnou součástí a vylepšením zimního domácího jídelníčku.

A dnes slyším z televize, že nám Brusel tuto tradiční zimní kratochvíli hodlá zakázat. Doma zabíjet můžete, také hodovat s rodinou za zavřenými vraty, zní tvrdý výklad nového evropského práva! Ale veřejná porážka, při které se pohostí i sousedé a cizí lidé, to jedině pod pokutou! To, co přetrvalo tisíciletí, nejrůznější království a říše, to zruší nová unie?

A co o domácí zabíjačce říkají chytré knihy. Obsáhlá dvoudílná kniha s názvem Lidová kultura – Národopisná encyklopedie Čech, Moravy a Slezska (Praha 2007) se tomuto termínu věnuje téměř na dvou stranách. Tolik snad nebylo sepsáno ani o některém lidovém kroji nebo stavení. Ze strany 1186 uvedené knihy cituji: „Vepř domácí patří k nejdéle chovaným domácím zvířatům. Jeho kosterní pozůstatky se našly již v kolových stavbách z doby kamenné. Příprava konzumace vepřového masa je doložena v nejstarších písemných památkách (např. český název jelito je v hebrejské literatuře ze 13. století.). Výčet čištění prasete a výčet výrobků z vepřového masa známých v 17. století sestavil J. A. Komenský v knize Orbis pictus: Svině (vepře) opaluje ohněm, aneb opařuje várem a činí poldry, šinky a slaniny… všelijaká jelita, hrubé jelita, krevné jelita, kolbasy. Sádlo a loj vypouštěné aneb vysmažené bývá.“

Slova učitele národů, věnovaná domácí zabíjačce nás přesvědčují o tom, že i za jeho života šlo o významnou, nejen rodinnou událost. Výrobky z vepřového masa – vepřová pečeně, jitrnice, jelita a další zabíjačkové speciality se objevovaly v lidovém prostředí při svátečních chvílích rodinného, hospodářského i kalendářního cyklu. Zabíjačka patřila k životu, stejně jako jarní setba, letní kosení či podzimní mlácení obilí, stejně jako velikonoce, stavění májů, slunovratové a dožínkového nebo vinařské slavnosti, hody, zvyky adventní, vánoční a novoroční nebo tradice masopustní!

Masopust! Právě k tomuto času veselí a zábavy se váže nejvíce zabíjaček, které byly příležitostí k návštěvě, besedování a k přátelským setkáním. Častá byla hostina pořádaná po zabíjačce pro příbuzné, přátele a známé. To vše podporovalo rodinné a sousedské soužití, vzájemnou sounáležitost v čase nadbytku i pomoc v čase nouze a starostí. Tradiční zabíjačka, podobně jako řada dalších lidových zvyků, sousedy sbližovala. Tak je tomu na řadě míst dodnes.

Škoda, že staré zásady soužití a života někdy nenávratně mizí a s nimi i tradiční vztah k domovu, zahradě i dvoru se vším, co se na něm pěstovalo. Že i ten domácí vepř byl součástí rodiny, svědčí zápisy několik staletí staré. Naši předkové k zabití domácího zvířete, vepře, berana, kozla či kohouta vždy přistupovali s úctou a pokorou. Staré doklady uvádí dlouhá říkání, jimiž byla porážená zvířata souzena za své prohřešky, byla jim dána možnost obhajoby a nakonec se jim přečetl rozsudek. Čeněk Zíbrt ve spise Veselé chvíle v životě lidu (Vyšehrad, nedat.) k tomu na s. 584 uvádí překlad původně latinského textu s názvem Závěť vepře Korokota: „ I polapen je vepřek v ten čas na konec masopustu, když nejraději lidé jedí vepřové pečené se smaženou cibulí, a veden je před Kuthana a Vopepřila, tak řečené na ten čas nejvyšší soudce. Když pak uhlídal, že je na smrt odsouzen, že musí, by nechtěl umříti, prosil, aby mu prodleli života jeho na hodinu.“ Následuje dlouhý výčet přání odsouzeného vepře, v nichž je všechno vyjmenováno a určeno tak, aby dál sloužil (štětiny ševcům na dratve, kůži na přebaly knih, bezzubým babám své pevné a tvrdé zuby, řečníkům jazyk, hráčům kotníky místo kostek, poslům sádlo, aby sobě obuv vymazali, chytrákům mozek atp.), načež vše vepřek končí slovy: „Chci pak, aby mi byl udělán hrob v břiše každého z vás. Obzvlášť nejmilejší výborní správcové moji a ochranitelé života mého, prosím a žádám vás přátelsky, abyste mým tělem aneb mým masem, prorostlým řídkým sádlem, do sytosti a vůle se nasytili. Tak aby budoucně vždycky jméno mé na věčné časy v dobrém mezi vámi bylo připomínáno.“

FRANTIŠEK SYNEK