To potemnělé březnové ráno hustě sněžilo. Lidé teprve vstávali z postelí a hlasy z rádia v kuchyni diktovaly pokyny ke klidu a poslušnosti. Nad Hodonínem zaburácelo německé letadlo.

O půl hodiny později už přijela do města první vojenská auta. „Zastavila v sedm hodin a jedenáct minut u okresního úřadu a německý důstojník se ohlásil u tehdejšího hejtmana Kadlece,“ vypráví hodonínský badatel a historik Petr Gruber a pokračuje. „Několik minut na to přijely další automobily, za nimi tanky a jely ke kasárnám. Kolem poledne už velící generál Albrecht Šubrt požadoval ubytování pro více něž tři tisíce vojáků Wermachtu. Dalších, asi sedm set se jich ubytovalo v kasárnách,“ popisuje Gruber.

Německý generál prý tehdy hejtmanovi řekl. „Nepřijeli jsme k vám ve zlém.“

Lidé začali nakupovat ve velkém. Zásobovali se především jídlem a vybírali z bank své úspory. Na židovských obchodech se objevily německé nápisy 'Jüdisches Geschäft'a ze dne na den se začalo jezdit vpravo, místo vlevo. „Z úřadů a škol musely být odstraněny portréty Tomáše Garrique Masaryka a Edvarda Beneše. České názvy ulic byly přejmenovávány německými a brzy i české peníze nahradila protektorátní měna. Jídlo dostávali lidé jen na příděl na potravinové lístky. V Hodoníně působilo i gestapo, sídlilo na Sadové ulici. „Znám to jen z fotografií, skutečnost si asi nedokážeme dnes domyslet,“ zamýšlí se sběratel historických snímků Antonín Kučera.

Na válku, která následovala, doplatilo přes šest set hodonínských Židů. Muži narukovali přímo do válečné vřavy. „Někteří bojovali proti Němcům jiní za ně. Je možné, že někde na frontě po sobě stříleli třeba bývalí sousedé,“ míní Gruber. Nejničivější den čekal na Hodonín až k závěru války. Při bombardování v listopadu 1944 přišly o život přes dvě stovky lidí.

„Při osvobozování, přišli do našeho domu dva mladí Němci, asi dezertéři. Byli vystresovaní a hladoví,“ vzpomíná Marta Lungová a pokračuje. „Pustili se do syrových brambor, které byly v košíku na schodech. Maminka je uvařila a tatínek jim dal oblečení, aby nešli v uniformě,“ vybavuje si.

Na otcovo vyprávění vzpomíná také Petr Gruber. „Jednou večer před náletem zahnal pradědeček všechny do sklepa. Když pak vylezli, byla ve střeše skleněné verandy obrovská díra a v zemi trčel nevybuchlý granát. Praděda ho vzal rukama do vaťáku a hodil jej do rybníka. Je tam dodnes,“ zakončil.