Lidé do skanzenu přicházejí na podzimní pořad Národního ústavu lidové kultury s názvem Radujme se, veselme se. „V jednotlivých chalupách ukazujeme život na moravské vesnici na konci devatenáctého a na začátku dvacátého století v období od adventu až po svátek Tří králů," prozrazuje autorka pořadu Lenka Havlíková.

I když v předchozí den pršelo a cestičky skanzenu jsou mírně zablácené, příchozím to nevadí. Před prvním domkem si slušně boty očišťují o jehličnatou větvičku a vcházejí do světnice. Tam už je vítá muž zahalený do oblaku dýmu. Na plotně totiž připravuje tradičním způsobem vánoční oplatky. „Jsou z hladké mouky a vody. Dříve je dělával kostelník, v adventním čase jich napekl víc, chodil po vesnici a prodával je lidem. Ti je pak měli k večeři jako první jídlo," objasňuje Bohuslav Dvořák a do formy nalévá další dávku těsta. Zájemců o ochutnávku je totiž hodně.

Z vedlejší místnosti se mezitím ozývá zpěv. Tři ženy sedí za dřevěným stolem a před sebou mají hromady peří. „Kdysi lidé mívali husy a jejich peří používali do duchen. Hospodyňka si vždy zavolala pomocnice, to bývaly tetičky, kmotřenky, stařenky, ale také sousedky. Sešly se a společně peří drápaly. Někdy jim to trvalo třeba i týden. Zvlášť když měla rodina hodně členů," popisuje starý lidový zvyk strážničanka Marie Matyášová.

Jen o několik metrů dál, v jiné chalupě, lidé pozorují dovednosti kuchtiček při pečení z obřadního kynutého těsta. A zvídavě se vyptávají. Například Zuzana Žmolíková z Nedakonic od pece odchází s užitečnými radami. „Ptala jsme se na to, jak se dělají jiné vánoční motivy, protože jsem zvyklá péct jen vánočku. Dozvěděla jsem se třeba to, že se těsto nemá podmoučovat, protože se pak víc lepí," svěřuje se návštěvnice.

Areál skanzenu obcházejí tajemné postavy oděné celé v bílém a všechny kolemjdoucí zastavují. Mlčky jim tváře označí moukou. „To jsou Lucky. Říká se, že obcházely dům od domu a kontrolovaly přadleny. Ty nepořádné vařečkou kleply po prstech. Samozřejmě to může být v různých lokalitách trochu jiné," vysvětluje Havlíková.

Ti, kteří si chtějí na chvíli odpočinout od ukázek lidových zvyklostí, míří na jarmark do centra areálu. Nakupují výrobky ze včelího vosku, mošty, nudle, různé ozdoby nebo také pochoutky. Opodál se ale ozývá řinčení zvonku, právě přichází Mikulášova družina. Muže s dlouhým bílým vousem a berlí doprovází anděl a v zástupu nechybí ani trojice čertů. „Tak děti, kdo nám poví nějakou říkanku?" ptá se Mikuláš všech přítomných hlubokým hlasem. Téměř okamžitě se hlásí malý chlapec a pouští se do zpěvu. „Já mám koně, vraný koně, to jsou koně mí," začíná připravenou píseň. A nakonec sklízí velký potlesk, jako odměnu si z košíku bere sušené ovoce.

Na konci putování, v jednom z posledních domků, vypravěč odměňuje příchozí příběhem, jenž se váže k období od Nového roku do Tří králů, kdy se děvčata vracela domů ze služby. „Libí se mi, že pán má velký přehled a mluví s lidmi, což je nejdůležitější. Na akci jsem už popáté a vždycky ve mně nabudí pravou vánoční atmosféru," pochvaluje si Petr Vytrhlík z Prušánek a spokojeně za sebou zavírá dveře od chalupy.