V Hodoníně je zatím poměrně klid. Antonín Kučera jako obvykle každé ráno vstane a jde počkat svoji matku na nádraží, odkud spolu jedním autobusem odjíždějí do práce. Kučera míří do Šardic, jeho matka do Kyjova. Jen v jedné věci dnes mladý muž udělá změnu. Pro něj velmi důležitou. Na bundu si připevní trikolóru.

Jak tak čekají s matkou na autobus, přitočí se k nim dva muži v civilu. „Ani nevím, jestli ukázali nějakou průkazku nebo něco, ale požádali mě, abych šel s nimi,“ vzpomíná si i po čtyřiceti letech Kučera velmi dobře.

Jeho matka začala protestovat a nechápala, proč by měl její syn chlápky následovat. „Také jsem tomu nerozuměl, to ovšem nebylo nic platné. Ptali se, proč mám tu trikolóru a chtěli, abych šel s nimi,“ popisuje okamžik, který oba slušné lidi vyděsil. Muži ho vedli směrem k tehdejšímu sídlu Sboru národní bezpečnosti.

V té době bydleli Kučerovi v Hodoníně naproti jeslí u zimního stadionu. Dvaadvacetiletý Tonda naštěstí znal v okolí každou díru v plotě. Výborně se orientoval i u nedalekému rybníčku u cukrovaru, kam se chodili s kluky koupat. A tak neváhal a pod paprikárnou, v místě dnešního autobazaru, vzal nohy na ramena a utíkal, co mu síly stačily.

„Kam se hrabali dva prďolové na dvaadvacetiletého kluka,“ zlehčuje dnes okamžik, kdy se musel rozhodnout a sebrat všechnu odvahu. Přes cukrovarský rybníček utíkal přes most do městské části Bažantnice a po kolejích vlečky se dostal až k cihelně. K zastávce autobusu v Brněnské ulici přiběhl právě včas.

„Nastoupil jsem do přijíždějícího autobusu, se kterým jela mamka. Byla z toho poměrně značně překvapená,“ přibližuje Kučera šťastný konec příhody, kterou dnes považuje za úsměvnou. Jednoho z dvou pánů, jimž se jeho trikolora na klopě asi nelíbila, pak dlouho potkával v Hodoníně. „Nevím, jestli si pamatoval on mě, ale já jeho poměrně dobře,“ uzavírá čtyřicet let staré vzpomínky Antonín Kučera.