Ještě na evropském kontinentu, po více než třech tisících kilometrech, si musel poradit s velkým defektem zadního kola. „Čekal jsem, že píchnu, jenomže mě nepotkal obyčejný defekt, ale rozervaný bok pláště a prasklá duše v délce přes centimetr," upozorňuje student.

Až na druhé straně Dardanel koupil nový plášť, a to v přepočtu za dvanáct set korun. Jenže na půli cesty do Bursy praskl i druhý. „Zkoušel jsem kolo vycentrovat, ale ráfek už byl zdeformovaný do elipsy a tak jsem se modlil, abych sehnal nový jestli vůbec s tímhle zvládnu někam dojet. Nový plášť si navíc nechtěl sednout a při jeho obouvání jsem si do krve rozedřel rozmočené, studené ruce," popisuje útrapy, které pokračovaly bojem s anatolskou zimou, Balga.

Rozmary počasí ho zastavily i v Bozüyüku noční vánice, sníh a minus jedenáct stupňů. „Spát už nešlo. Mohl bych taky umrznout," podotýká hodonínský rodák. Sbalil stan, ale na kolo nasednout nemohl. „Přes noc zamrzl řetěz, přehazovačka, přesmykač i brzdy. Stal jsem se jen vlastníkem přetížené koloběžky," říká Balga.

Řidič kamionu ho nakonec i s kolem naložil a odvezl do Ankary. Tam měl po vyřízení íránských víz na vybranou. „Zima přituhuje a dál na východ teploty klesají pod minus dvacet. Měl jsem jen dvě možnosti počkat v Turecku do jara nebo naskočit na vlak do Íránu a doufat, že tam počasí bude přívětivější," popisuje mladík. Rozhodl se pro druhou variantu. „Íránská pohraniční kontrola zadrží náš vlak místo pětatřiceti minut, jak hlásá jízdní řád, tak na bezmála pět. Čas navíc přechodem hranic skáče o dalších devadesát minut napřed a zpoždění se pomalu začalo počítat v řádech dnů, a nikoliv hodin," přiblížil cestu transasijským expresem.

Ve čtrnáctimilionové íránské metropoli se ubytoval doslova ve squatu, kde mohou složit zadarmo hlavu všichni, co o to požádají. „Neznámí otevírají dalším neznámým a klíče a důvěra jsou tu pro všechny," upozorňuje hodonínský cestovatel. Podle něj by se tamní koupelně mělo říkat spíše záchod. „Není tam sprcha a samozřejmě ani vana, jenom kýbl, do kterého se napouští teplá voda. Dále pak malá konvička, jíž se voda nabírá. Člověk stojící nad prohlubní tureckého záchoda se s ní polévá a dopřává si toho, čemu se tady říká sprcha," přibližuje tamní možnosti Balga. V Teheránu strávil většinu času projížděním mezi ambasádami, aby si zajistil turkmenské, uzbecké a čínské vízum. „Do Turkmenistánu ale mohu až za šest týdnů, takže není kam spěchat. Jakmile přestane pršet, rozjedu se na jih do pouště," dodává Hodoňan.