Cíl měli jediný. Totiž upozornit na to, na co podle nich vlády obou zemí v době koronavirové zapomínají. „Vždyť my jsme tady jedna rodina! Hranice máme pět set metrů od domu, vidíme na kostelík ve Skalici, kam řada našich babiček dochází pěšky! Máme mezi sebou pevné vazby, u nás žijí Slováci, Češi si zase postavili domy na slovenské straně. A teď nás vlády dělí,“ poukázala na problém Marie Mikulková ze Sudoměřic.

Pro Sudoměřické není spádovým městem Hodonín, ale právě Skalica. Tedy za běžného, nikoli nouzového, stavu. „Většina z nás jezdí do Skalice do práce, nakupujeme tam, máme tam doktory, jezdíme do banky. Víte, z počátku jsme nařízení vlád brali, respektovali, chápali. Jenže teď už to trvá až moc dlouho. Nemůžeme si dovolit být doma. Musíme pracovat! Český stát se o nás, co pracujeme na Slovensku, nepostará. Proč taky. Tohle už hraničí s omezováním lidských práv,“ kroutila hlavou Mikulková.

Ona a všichni další, kteří svátek práce strávili poklidným protestem u hranic, se sešli také proto, aby podepsali petici. „Jde o petici za odstranění diskriminačních opatření. Musíme se testovat na koronavirus, abychom mohli přejít přes hranice. Nejbližší testovací místo je ale v Brně nebo Znojmě. Uvědomuje si někdo vůbec, kolik je to pro nás kilometrů? Nehledě na to, že někteří vydělávají třeba jen patnáct tisíc korun měsíčně. Jak by si mohli dovolit zaplatit skoro tři tisíce za test?“ rozčilovala se mladá žena.

Podobně hovořila i Katarína Matulíková, Slovenka, která s rodinou žije v České republice. „Na Slovensku pracuji, dcerka tam chodí do školky. Část rodiny máme na české, část na slovenské straně. Jeden z rodičů mého muže je Čech, druhý Slovák. Doktory máme taky na Slovensku. Věřím, že se snad někdo zamyslí. Rozumím tomu, že je důležité situaci nepodcenit. Zatím se ale vyvíjí příznivě na obou stranách hranice. Nevidím důvod, proč bychom nemohli rozvolnit pravidla alespoň pro lidi, kteří bydlí do třiceti kilometrů od hranic?“ uvažovala Matulíková.

Podpořit protest a podepsat petici přišla i bývalá učitelka Marie Stružková. „Jsem sice už v důchodě, ale chci podpořit ty, kteří musejí chodit do práce a vydělávat peníze. Bydlím tři kilometry od hranic, do Skalice jezdíme běžně za normální situace na nákupy, na hřbitov pak dokonce jen na kole. A teď nemůžeme. Se švagrovou jsem se několik týdnů neviděla, jen si voláme přes chat a vidíme se na videu,“ popsala situaci Stružková.

Z Hodonína dorazila na státní hranici se Slovenskem i Pavla Holomková se svými příbuznými. „Na Slovensku máme tatínka a rodinu. Tatínek bydlí v Holíči, je už starý, bojíme se o něj. Jsme pět kilometrů od sebe, a teď se vidět zkrátka nemůžeme. Nemůžeme mu ani nakoupit. Kdybychom tam neměli známé, nevím, co bychom dělali. Nedej bože, aby se něco stalo,“ říkala nešťastně Holomková.

I pro ni a její rodinu bylo ještě před pár týdny běžné hranice několikrát denně přejíždět. „Na Slovensku mám pochovanou maminku. Teď nemůžu ani na hřbitov. Už jsem z toho na nervy,“ popisovala žena.