V minulosti si k nim chodili pro radu chudí i bohatí, vyhledávaly je dívky, které chtěly pomoct s láskou i hospodyně, kterým přestala dojit kráva. Ti všichni museli urazit často dlouhou cestu až ke Starému Hrozenkovu a především Žítkové. Tam žily až do začátku jednadvacátého století žítkovské bohyně.

Jejich fenoménu se dlouhá léta věnoval publicista a novinář Jiří Jilík, který o Žižkovských bohyních napsal také knihu. O svých poznatcích i zážitcích ve středu pohovořil ve strážnickém Muzeu vesnice jihovýchodní Moravy, kde přednášel dvacítce průvodců.

„Od loňského roku se podílíme na projektu nazvaném Způsoby prezentace tradiční lidové kultury v muzeích v přírodě. V areálu máme i stavby z Moravských Kopanic, kterou již třetím rokem doplňuje expozice věnovaná přímo bohyním. A právě proto jsme si pozvali Jiřího Jilíka, který se bohyním věnoval ve své knize," uvedla etnografka Markéta Lukešová s tím, že na návštěvníky čeká kromě samotné expozice o bohyních také několik příběhů od etnografa a antropologa Jana Pavelčíka.

Ty, které si od lidí z Kopanic vyslechl, nebo je sám prožil, popsal ve středu také sám Jilík. Především studenti, kteří se o návštěvníky skanzenu starají se tak dozvěděli například to, že bohyně žily i na slovenské straně, k těm žižkovským si ale samy chodily pro radu. Bohyně od Žítkové a Starého Hrozenkova totiž byly víc uznávané.

„Předávání vědomostí bylo vždy z matky na nejstarší dceru. Traduje se, že ji matka zasvětila v momentě, kdy se stala ženou. Jsou ale známé i případy, kdy se dívka přivdala do rodiny a od své tchýně se bohyňování vyučila," popisoval zkušenosti Jilík. Lidé k bohyním docházeli nejčastěji s různými trápeními. V knize Žítkovské bohyně například Jilík popisuje příběh, kdy Josef Mička z Hrubé Vrbky zašel do Boršic za bohyní, aby mu poradila s nemocným bratrem. „Svěřila to čarám a slívala olovo. Ukázal se hrob, tedy řekla, aby mu nepomáhali, že umře. Přece však poslala jakousi vodu na umývání. Ale bratr za pět dní zemřel," píše se v knize. Bílou, tedy dobrou magii, ale neovládaly pouze ženy. Známé jsou i případy bohyňárů, o kterých se Jilík v knize také zmiňuje. „Veličan onemocněl v poli. Zašel si také k bohyňárovi – siráčníkovi do Hradišťa. Bohyňár nahlédl do zrcadélka a povídá, že je mu snadná pomoc, aby ho namastili husím sádlem, a bude zdravý. Tak se i stalo. Nemocný hned dobře jedl, ale vlasy mu slézly," dočtou se zájemci v knize.

Jilík se ale v minulosti sám na Kopanice vydal a s bohyní se setkal. Na jeho zkušenosti se jej průvodci ptali nejčastěji. Padly tak například otázky, jestli spolu ženy spolupracovaly, nebo si byly konkurencí, či jak vznikli již zmínění bohyňáři, když se řemeslo předávalo z matky na dceru.

„Přednáška byla určitě přínosná a zajímavá, protože jsme se mohli dostat hlouběji do tématu a můžeme tak reagovat na otázky návštěvníků," zhodnotil například Jakub Říha ze Strážnice.

Bohyně ale nesloužily pouze dobrými či zlými kouzly či výbornou znalostí bylin. „Uměly i dohledávat ztracené předměty a přivolávaly se do nemocnic k umírajícím, které připravily na poslední cestu," doplnil Jiří Jilík.

Kromě přednášky o bohyních se průvodci ve středu také učili pracovat s nevidomými a slabozrakými návštěvníky. Pro ně do skanzenu zakoupili i haptické pomůcky, díky kterým mohou tito návštěvníci rozpoznat zdivo, střechy či tradiční materiály. „Z celého projektu vznikne i metodika, jak vytvářet programy pro rodiny s dětmi, pro školní děti či pro handicapované," dodala Lukešová.