Dnes je vše jinak. Místo smutku a slz se ve tvářích dětí i dospělých zračí úsměvy a radost. Klubovna opět stojí. A co víc, je mnohem lepší, než ta minulá.

„Je to nádhera,“ neskrývá emoce náčelník střediska Pavel Hnilica. „Všechno se změnilo. Máme prakticky novou budovu. Hodně to pro nás znamená.“

Příběh ratíškovické klubovny jako by ani nebyl z dnešní doby. Dávejte pozor.

14. prosince. Den, který mají junáci v kalendáři vyplněný černým políčkem. Tehdy část z nich spala v prvním patře, když najednou od krbu začal hořet strop v přízemí. Naštěstí vše včas zjistil jeden z hochů a stačil kamarády probudit. Nikomu se nic nestalo.

„Byl to velký šok. Vzbudili mě v půl jedné v noci. Přijel jsem a klubovna, kde jsem strávil mládí, ostatně stejně jako půlka obce, byla v plamenech,“ vzpomíná Hnilica na hořké okamžiky.

Někteří plakali, další tomu nemohli uvěřit. Oheň zkrotily až čtyři hasičské jednotky. Při zásahů proteklo do sklepa zhruba dvacet kubíků vody. Ranní světlo pak ukázalo zkázu v plné míře.

Tu jako by Ratíškovičtí ale odmítli tolerovat. Ještě v ten samý den pracovalo na místě padesát lidí. Chtěli pomoci.

„Překvapila nás obrovská vlna solidarity,“ říká náčelník. „Když jsme byli v nouzi, pocítili jsme ji velmi krásným způsobem.“

Lidé junáky podpořili. Ti proto vyhlásili sbírku, jejíž výtěžek posloužil k tolik potřebným opravám. Pavel Hnilica mnohdy ani nemohl uvěřit, že i dnes jsou někteří schopni tak dobročinných kroků.

„Přišel za mnou muž do práce a na stůl položil tisíc korun. Nechtěl ani aby byl někde uvedený. Dal je prostě jen tak,“ tvrdí Palis, jak náčelníkovi junáci přezdívají.

V sobotu odpoledne se všichni sešli u slavnostního znovuotevření. I když mrholilo, byli nadšení. Těžké období mají za sebou. Na řadě jsou radovánky ve zcela nové budově.

„Všechno zlé je k něčemu dobré,“ shodli se svorně na závěr.