„V současnosti někdy lidé upouští od klasického obřadu. Myslím, že to není správné. Samozřejmě, že se pohřbem nerozloučíte se člověkem, kterého znáte desítky let, ale je to určitá tečka za větou. Je to dobré vůči lidem, kteří ho znali. Obřadem se totiž dozví, že zemřel. A rodina potom smutek lépe snáší,“ říká Hana Mančíková.
Když před patnácti lety vystudovaná knihovnice odpovídala na inzerát, nevěděla, že se stane vedoucí hřbitovní správy. „Ze začátku to bylo těžké, potom jsem si zvykla. Toto povolání vnímám jako službu lidem. Musíme je provést obřadem tak, abychom nezraňovali jejich city,“ vysvětluje vedoucí hřbitova. Při samotném obřadu je podle ní nejdůležitější bezprostřední kontakt s pozůstalými. „Člověk by měl vystihnout přání rodiny. Je dobré, když se to podaří,“ dodává.
Obřady se různí. Někdo dává přednost pouze hudbě, jiný sepíše vlastní smuteční řeč, mnozí spoléhají na profesionálního řečníka. V projevu nechybí ani verše. „Vybrat vhodné verše je těžké. Někdy si sednu do knihovny na dvě hodinky a najdu dvě, tři vhodné básně. Ráda používám i písňové texty Jaromíra Nohavici a dalších hudebníků,“ vypráví o výběru textů Mančíková.
Profesionální smuteční řečník by se neměl smutku poddat, což nebývá vždy jednoduché. „Když jsem poprvé pohřbívala novorozeně, končila jsem projev v slzách,“ vzpomíná řečnice. Při své práci se setkává s lidmi zahlcenými smutkem. Říká, že se od něj snaží v soukromí oprostit. „Hlavně, když tragicky zemře mladý člověk, působí to na mě ještě po pohřbu,“ upozorňuje na úskalí své profese.
Na hřbitově se čas od času i zasmějí. Je tu prý výborný kolektiv se smyslem pro humor. Zajímavé situace umí připravit i pozůstalí. „Jednou jsem vybírala hrob pro tatínka jedné ženy. Nechtěla místo u silnice, aby ho nerušila auta,“ usmívá se vedoucí hřbitova.
