Další díly seriálu Střípky archeologie najdete ZDE

Přicházeli z oblastí s vyspělejší technologií, hlavně z byzantské, případně orientální sféry, ať už v předvelkomo­ravském a velkomoravském období, a to zřejmě přímo na dvorce místní nobility, jako svobodní obchodníci – řemeslníci, z jakýchkoli důvodů, třeba i jako emigranti, anebo byli přiváděni jako váleční zajatci a usazováni do nového prostředí.

Cizí mistři mohli přijmout zkušenosti domácích řemeslníků s místní surovinou vyráběnou v místních podmínkách, přizpůsobit se domácímu životnímu stylu, společenskému myšlení i duchovním představám. Naopak domácí výrobci přebírali a využívali nové umělecké principy a docházelo tak k výměně, předávání a splývání v technologii výroby i v široké a rozmanité škále motivů.

Jak jsme se již zmínili, můžeme na základě odborných studií zaměřených na potvrzení chronologické návaznosti pozdně avarského a vznikajícího velkomoravského uměleckého řemesla zdůraznit vedle nepochybného významu byzantských producentů hlavně roli středoasijských řemeslníků, pocházejících nejpravděpodobněji ze Sogdu, obsazovaného v první polovině osmého století Araby. Podle těchto představ, navazujících na starší názory, mohli výrobci působit nejdříve na dvoře avarského vládce anebo na panstvích jemu podřízených aristokratů.

Díky postupnému úpadku a rozvrácení avarského kaganátu se přesunovali do prostředí rozvíjející se moravské říše, čímž hledali nového progresivního konzumenta tohoto umění. Následná změna stylu původních ikonografických témat je pak některými badateli z oblasti dějin umění vysvětlována jako produkce druhé či třetí generace byzantských řemeslníků či původních sogdských emigrantů, kteří nadále pokračovali a rozvíjeli řemeslné tradice svých předků. Nejnověji byl dokonce publikován názor, že předměty avarského stylu z Mikulčic přinesli řemeslníci jen jako surovinu, případně je Slované získali vědomě pro výzdobné účely jako důsledek krátce trvajícího módního výstřelku.

Nezávislá výroba

Podle mého názoru však obdobná, někdy snad až příliš násilná vysvětlení, nemusí platit za každých okolností, pro což není ani žádný objektivní důvod. Umělecké předměty mohly být vyráběny také několika dalšími na sobě navzájem nezávislými příchozími řemeslníky či dílnami různého původu hledajícími prostě a jednoduše nová odbytiště svého zboží.

To vše případně i ve spolupráci s domácími řemeslníky inspirovanými cizími, ale i vlastními ikonografickými zdroji a představami, jak to již bylo naznačeno v předchozích dílech našich střípků. Dostáváme se tím k problematice chronologického vztahu, respektive časové následnosti, kdy u jednotlivých předmětů s různými figurálními a rostlinnými motivy hraje důležitou roli detailní analýza a komparace.

I tak však není jednoduché rozhodnout o přesné chronologické následnosti, tedy co čemu bylo vzorem, který z předmětů zdobených určitým motivem se časem zjednodušoval či byl naopak obohacen o další prvky a jakým způsobem probíhal základní vývoj celé škály figurálních motivů či konkrétního obrazu. Pravdou zůstává, že po přechodu od žárového ke kostrovému způsobu pohřbívání vystupují jednotlivé kusy původně kompletních garnitur v jediných dvou mikulčických hrobech z více než dvou a půl tisíce prozkoumaných nejspíše jen jako oblíbená starožitnost.

Z řady publikovaných článků z nejnovějšího období vyplývá, že většina odborníků, včetně maďarské archeologické obce, dnes preferuje názor o časové následnosti pozdně avarských a velkomoravských památek a v podstatě se ztotožnila se staršími chronologickými vývody. Není ale stále vyloučeno, že v obou těchto případech jde o déle trvající kulturní proud z východu, tedy z Orientu i z širší oblasti Středomoří, jak na to svého času upozorňovalo.

Ať už ve formě honosných výrobků souvisejících s uměleckým řemeslem daných oblastí či přímo s jednotlivými cizími řemeslníky. Počítat tak musíme s dlouhodobým civilizačním trendem, v němž se dalšího rozvoje a nové recepce a transformace jednotlivých uměleckých ornamentů dočkalo po zániku avarského kaganátu pouze velkomoravské umělecké řemeslo, ovlivněné navíc silnými impulsy z karolínského u­mění.

JAROMÍR ŠMERDA