Minulý týden zesnulý trenér Říha zanechal ve městě na jihu Moravy výraznou stopu. Působil v něm jako hráč na přelomu osmdesátých a devadesátých let. A právě tam se jeho kariéra překlápěla k trénování. Eduard Mezera tehdy hrál za hodonínské juniory.

„Když nám končil trénink, mužům začínal. Miloš Říha byl chlap jak hora, měl obrovský respekt. Ten z něj vyzařoval od první chvíle. Hned bylo jasné, kdo je tady šéf. Byl bouřlivákem, co strhával davy. V té době byla v Hodoníně nejlepší hokejová atmosféra,“ vzpomíná Mezera. Je dokonce přesvědčený, že stadionu – pojmenovaném po Václavu Nedomanském – by více slušelo právě Říhovo jméno.

Ředitel hodonínského Domu kultury Marcel Řimák.
Lidé se staví peticí za ředitele domu kultury v Hodoníně. Oceňují jeho přínos

V hodonínské kabině s budoucím koučem reprezentace seděl například i pozdější olympijský vítěz z Nagana, brankář Roman Čechmánek. „Byl jsem mladý, začínal jsem a dojížděl z tehdejšího Gottwaldova. Měli jsme velmi silný tým. Pamatuji si, že jsme potřebovali vyhrát poslední zápas s Vyškovem, což se nakonec podařilo,“ připomíná Čechmánek postup do tehdejší první ligy. S Říhou se pak potkal ještě o pár let později ve Zlíně, kde ho už vedl co by asistent trenéra. „S trénováním ale začínal už tehdy v Hodoníně,“ doplňuje ještě Čechmánek.

U postupu byl také Karel Buřič – v té době hráč, o léta později kouč Drtičů či mládežnických celků. Smrt Říhy ho silně zasáhla.

„Je to šílená ztráta. Stále tomu ještě nevěřím. Těžko se mi o tom mluví,“ pronáší smutným hlasem Buřič. A pokračuje. „Byl srdcařem, který vyžadoval stoprocentní přístup. Někdo ho za to měl velice rád, včetně mě. Měl tah. Myslím si, že nebýt koronaviru, tak by to letos na šampionátu cinklo. Mančaft na to měl dobře nachystaný, kluci táhli a makali. Změna v nároďáku byla jasně vidět,“ dodal.

Zesnulého kamaráda označil za Pana hráče a Pana trenéra. Říha byl v Hodoníně například před třemi lety na plesu sportovců.

Lukáš Ivánek
Petr Turek