Každý rok čeká v Tasově na Besedě u bigbítu hvězda, která září více než jiné. Největšími taháky letošního ročníku byli finští Waltari a česká popová špička. Tata Bojs. Na krátký rozhovor jsme získali jednoho ze dvou frontmanů, Mardošu.

Tata Bojs jsou známí, že jdou svou cestou. Jak ale vlastně skupina vznikla?
Kapelu jsme se s Bublajsem (Milan Cais) pokoušeli založit už ve třetí třídě. Složili jsme tehdy verbální písničku o národním výboře. Na konci osmičky jsme měli první koncert, to byl rok osmdesát osm.


Pochlub se, jak koncert dopadl?
Byli jsme neznámá kapela, nikdo by nás nepozval, tak jsme udělali Hanspaulský festival. Vyrobili jsme plakáty, kde jsme zvali nejen diváky, ale i kapely. Ty nakonec byly asi čtyři. Tehdy to bylo za komunistů, nešlo jen tak vylepovat plakáty, měli sme tam i telefonní čísla domů… a v té době lidé viděli za vším nějakou diverzi.


Patříte mezi stálice čekého popu. Poznávají vás na ulici nyní lidé víc než dřív?
Dřív to tu bylo komornější a já jsem pracoval v klubu Delta a všichni ti Delťáci tu byli, ať už pracovně, nebo jako diváci. Skoro všichni to byli naši známí. Ale teď, že by nás někdo cizí oslovoval, to ne.


Býváte i extravagantní. Libujtete si v kostýmech, proč?
Nejšílenější převleky jsme měli, když jsme začínali. Navlíkli jsme na sebe všechno, co jsme našli u našich rodičů, babiček, vyřazené věci z chalup. Nechápu, jak jsme v tom mohli hrát. Nosili jsme obrovský batoh, kde jsme ty oblečky měli. A Mareček, náš původní kytarista, si ve finále koncertu vzal na sebe i ten batoh.


Na pódiu jste dost živí, trénujete?
Nejvíc sportuje asi Ládík, ten je fotbalista. Já sportu moc nedám, asi bych měl. Někdy mě ale baví tančit, když je nějaký večírek.


Jak se v kapele ocitl Vladimír Bár (Ládík)?
V roce 2002 od nás odešel kytarista, Ládíka jsme znali už od vidění. Byl nám sympatický, ale moc toho neuměl. Na konkurz přišli kytaristé, kteří naše písničky znali. Ale Ládík se nám nějak zdál, že by se k nám mohl hodit. Tak jsme mu dali ještě jednu šanci. A od té doby hraje s námi.


Jak často koncertujete?
Je to různorodé. Když jsme vydali desku, hrajeme co nejvíc. Loni jsme hráli dva roky po desce, tak jsme byli na pár festivalech, aby na nás lidé nezapomněli. Nechtěli jsme ale pořád dokola hrát stejné písničky. Toto léto máme minimálně každý víkend jeden koncert.


Každý autor má své recepty, jak ze sebe dostat nové dílo. Jak skládáte vy?
Hudbu děláme kolektivně, různě jamujeme ve zkušebně a nebo třeba nápad! Ten přinese jeden z nás a všichni se do toho začneme vkládat. Texty píšeme skoro vždycky já nebo Bublajs. Na Nanoalbu jsme společně vymysleli příběh. Text se pak mění ještě do pusy. Já nejsem textař, že bych to uměl jako řemeslo, ale Bublajs v tom umí improvizovat. Napasuje to tam, aby to člověka netahalo za uši, i když texty jsou někdy nevyvážené.

A ty zpíváš?
Vůbec.


Ani si nezkoušíš zazpívat, to co jsi složil, jestli to funguje?
Tomu bych neřekl zpěv. Zkusím třeba zanotovat, jak jsem myslel to frázování, ale to stejně musí vymyslet člověk, který to zpívá. Musí mu to být přirozené.


Vkládají Tata Bojs divadelní prvky do koncertů tradičně?
Takové prvky tam máme, ale decentní. Nejvíc toho bylo, když jsme byli malí, moc jsme toho neuměli, vyloženě jsme vymýšleli scénky.

Jaké třeba?
Na prvním festivalu v Boskovicích jsme dělali lovce Pampaliniho. Dali jsme si malé ručníky na hlavu. Bublajs je výtvarník, tak vymýšlí scénu a efekty, a s tím souvisí i to, co máme na sobě. Nebo náš nástup na pódium, to je spíš taková improvizace…


A lidé šílí?
Záleží, jak kdy. Někdy je to trapas. Reagují jinak, než by člověk čekal, ale to je na tom zábavné.

Jdete si svou cestou, někteří říkají, že kapela působí dost dětsky…
V recenzích nám vytýkali, že jsme infantilní. Že prý je to už v našem věku divné. Teď naopak píší, že jsme strašně zvážněli, že už to není ono. Takže člověk podle recenzí nemůže vymýšlet hudbu. Nás baví hra s aranží a s texty.


Často máte na každé desce písničku v cizím jazyce…
Není to záměr, ale nějak to vyplyne. Docela nás to baví, že si pohráváme s jazyky. Teď hrajeme korejskou píseň Kudu aditsuh, ve spolupráci s korejským triem, se kterým plánujeme akustický program. Jednou jednu z tria napadlo, že napíšeme text. Tak jsem nadhodil fráze, ona je přeložila a já si to foneticky zapsal. Takže to zpíváme. Je ale možné, že si z nás udělala srandu, jsou tam sprosté věci a my o tom nevíme.


A o čem ta písnička je?
Je to spíš hříčka, o černých botách.
Jak tě napadl příběh o člověku, který se schoval tak dokonale, že ve skrýši dospěl? Téma písničky „Skovka“.
Měl jsem napsaný takový „nápadek“. Dřív jsem si to zapisoval do notýsků, teď mám složky v počítači. Pak přinesl Dušan melodii na akustickou kytaru. Nám se to líbilo, změnili jsme nějaké akordy, zrychlili jsme to a vznikl největší nářez na desce. Potom mě napadlo, že téma té písničky je podobné jedné scénce Monty Pythonů.


Přespává známá kapela na festivalech ve stanech?
Já moc na stany nejsem. Ale mám kachnu, ten starý Citroën a máme tam s Barkou nainstalovanou postel. Jezdíme na festivaly a přespáváme tam, pokud to chceme pojmout jako výlet. Ale festivalů je tolik, že se tam často s kapelou ani neohřejeme.