Právě tam by totiž měla být Tatra 147, poslední kus legendárního vozu v republice, kterou by rád našel a předal ji svým známým z vojenského veterán klubu: První kozohorské divize, k zrestaurování.

„Jsem samostatná jednotka, ale řadu let už spolupracuji právě s chlapci z První Kozohorské, kteří se zaměřují na sbírání vojenské techniky. V současné době už mají několik desítek veteránů, které předvádí na akcích a jezdí s nimi na filmování,“ odkrývá své známosti.

Sám přitom žádnou Tatru nevlastní. Považuje se ale za člověka, který musí vědět, kdy a kde se automobil vyrobil nebo kde je mu konec a jak dopadne. „Přestože většinou auta hledám po republice, jsem propojený i s Německem a Slovenskem. Podílel jsem se na záchraně Tatry sto jedna, která jezdila v Černých baronech a také ve vojenské sanitě ze stejnojmenného filmu,“ říká. U některých z veteránů se podílel při shánění těžko dostupných náhradních dílů.

Vlastimil Tělupil říká, že hledání je náročné a každou informaci, kterou dostane, musí řádně rozdělit. Zásadní jsou pro něj fotografie, kterých má doma asi osmnáct set. Podle těch pátrá. Právě tak se dostal do Hodonína. „Jeden člověk mi řekl, že by mělo být auto zapomenuté v Hodoníně, konkrétně u společnosti Moravské naftové doly. Jezdila tam prý naposled kolem sedmdesátých let minulého století,“ vysvětluje.

Pokud ho indicie zavedly na správná místa a legendární tatrovka v Hodoníně bude, její osud je jasný, skončí jako cenný kousek buď právě u První Kozohorské, nebo u sběratele z Českých Budějovic, který má muzeum nákladních Tater a který by ji zrenovoval. Tělupil však odhaduje, že její cena by se mohla pohybovat nad čtyři sta tisíc korun. „Zatím ještě není určené, na kterém místě skončí. Důležité ale je, aby se Tatra zachovala, abychom věděli, jaké stroje se u nás vyráběly,“ míní.

Legendární Tatrovka 147 se v tehdejším Československu vyráběla v letech 1956–61. Vyrobilo se jí pouhých 1024 kusů. „Tyto Tatry dělaly v těch nejtvrdších podmínkách, proto měly krátký a těžký život. Pracovaly převážně v lomech a dokonce i na stavbě Orlické přehrady,“ poukazuje hledač pojízdných pokladů.

Poslední kus u nás by měl mít ještě příbuznou na Kubě. Ať už jsou indicie správné, nebo se nadšenec netrefil, věří, že jednou ruku na kapotu nákladního auta položí. „Je to můj sen. Pro mě znamená Tatra 147 to stejné, co pro filatelistu Modrý Mauritius,“ hodnotí.