Oslavy vstupu do Schengenu na přechodu Hodonín – Holíč začaly trochu rozpačitě. Lidé v mrazu čekali na politiky, kteří se opozdili. Premiér Topolánek objížděl rušené přechody po celé republice a Hodonín pro něj byl poslední štací. Po nějaké době se objevil první modrý majáček vládního auta, dav ožil a začal se stahovat k pódiu. Tam už stál připravený Pěvecký sbor Gymnázia Hodonín.
„Bohužel je z Bavorska na Moravu dál než do Čech,“ ospravedlňoval pozdní příjezd premiér. Lidé si zatím krátili dlouhou chvíli u stánků s občerstvením.
Politici se procházeli mezi lidmi, potřásali si s nimi rukama a dávali autogramy. Premiér Slovenské republiky Róbert Fico byl v obležení svých krajanů a rozdával úsměvy na všechny strany. Ve stísněném prostoru celnice se k němu dostala jen hrstka lidí. „Oni by si vystačili i bez nás,“ ozývalo se remcání ze zadních řad.
Promrzlí sboristé čekající na pódiu po sobě házeli rozpačité pohledy, zatímco prostranství zaplňovala reprodukovaná hudba. Nakonec se dočkali své chvíle, zazpívali obě hymny a zmizeli ze scény. Diváci mohli slyšet i méně známou druhou sloku slovenské hymny. Potom přišly na řadu projevy politiků.
„Cesta do Česka nebyla pro Slováky nikdy cestou do ciziny, stejně tak pro Čechy. Zvlášť tady na pomezí, kde žije spousta smíšených rodin, se oba národy nepovažují vzájemně za cizince,“ uvedl v projevu Róbert Fico.
Český premiér Topolánek přirovnal Evropu ke společnému domu, ve kterém má každý národ svůj vlastní byt. Slavnostní přeřezávání závory se k lítosti diváků nekonalo. Politici symbolicky odstranili dřevěnou závoru a přestřihli pásku. Po slavnostním aktu se lidé rozprchli a dvacetihlavému hloučku zazpívali dva finalisté slovenské Superstar.
Uvolnění hranice vítali lidé s nadšením. „Je to super. Za komunistů jsme se nedostali nikam. Zřízení hranice v dvaadevadesátém byla smutná záležitost. Tehdy jsem plakal. Je fantastické, že se můžeme volně pohybovat po celé Evropě,“ pochvaloval si Pavel Zeman z Holíče.
Se zřízením hranic se někteří lidé nikdy nesmířili. „Hranice jsme nesnášeli. Vždycky jsme jako děcka běhali do Hodonína a naráz nás někdo kontroloval. Jsem ráda, že můžeme přecházet volně,“ řekla Anna Križánková z Holíče.
