Po svém návratu se podělila se čtenáři Slováckého deníku o čerstvé zážitky z této nevšední cesty.

Jak se cestuje do Dušanbe, hlavního města Tádžikistánu?
V případě turistické či horolezecké výpravy asi probíhá cesta trochu jinak, než v případě této pracovní cesty pozorovatelské mise OBSE. Letěli jsem z Prahy do Moskvy, kde jsme se před plánovaným navazujícím spojením do Tádžikistánu krátce setkali se zástupcem české ambasády v Českém domě. Plánovaný let do Dušanbe se bohužel nekonal. Absolvovali jsme několikahodinové únavné čekání na letišti. A teprve poté následoval pětihodinový noční let do hlavního města Dušanbe. Po příletu jsme se setkali s českým velvyslancem a ubytovali se v hotelu, kde jsme se potkávali s americkými vojáky působícími v sousedním Afghánistánu. Uběhlo 24 hodin od doby našeho odletu z Prahy a my jsme se ocitli v úplně jiném světě.

Proč jezdí pozorovatelské mise OBSE kontrolovat volby do zemí, jako je Tádžikistán?
OBSE má celkem 56 účastnických států a jedním z nich je i Tádžikistán. V zásadě se dá říci, že pozorovatelské mise jezdí do členských států OBSE, které je na pozorování například průběhu voleb – jako tomu bylo v tomto případě – sami pozvou. V minulosti byli pozorovatelé OBSE i při volbách v naší republice, v posledních letech bylo nejvíce pozorovatelských misí vysláno do zemí bývalé Jugoslávie a do zemí bývalého Sovětského svazu – Tádžikistán je jednou z nich. Účastnické státy OBSE mohou nominovat volební pozorovatele, mezi nimiž jsem byla i já a česká delegace byla složena ze zástupců obou komor českého parlamentu.

Můžete připomenout, proč se Tádžikistán ocitl mezi zeměmi, kde je nutné dohlížet na demokratický průběh voleb do parlamentu?
Nedlouho po vyhlášení nezávislosti na někdejším Sovětském svazu v roce 1991 vypukla v zemi pět roků trvající občanská válka. Dnešní Tadžikistán je podle ústavy republikou s prezidentským systémem, nelze však přehlédnout jeho autoritativní prvky. Stávajícím prezidentem Tádžikistánu je Emomali Rahmon, který byl v roce 2006 již potřetí zvolen údajnými 80 procenty všech hlasů na další, sedmileté funkční období.
Tádžický parlament – Mažlisi Oli – se skládá ze dvou komor, z dolního Shromáždění zástupců – 63 poslanců – a z horního Národního shromáždění – 33 delegátů. Vládu v současnosti tvoří Lidově-demokratická strana, která v posledních parlamentních volbách do dolní komory před pěti lety získala 51 ze 63 hlasů.

Potvrdily vaše bezprostřední zkušenosti oprávněnost či potřebu dohledu při volbách?
Proces parlamentních voleb v Tádžikistánu, které jsem viděla na vlastní oči, se značně vzdaloval od evropských standardů, od demokratických tajných a svobodných voleb, jak je máme zažité například u nás doma. Průhledné volební urny, volební lístky vhazované do urny bez obálek -– to platilo pro všechny volební okrsky a umožňovalo to dobrou kontrolu prováděné volby. Rozdíly v průběhu voleb však byly i mezi vesnickými a městskými okrsky: na venkově této malé, převážně muslimské země je zcela zřejmý patriarchální způsob života. Často nebyla ve volební místnosti jediná žena a to ani ve volební komisi ani jako účastník voleb. Volba prováděná za celou rodinu či skupinu jedním členem rodiny nebyla ničím výjimečným. „Budu volit i za svou ženu,“ oznamoval občas některý z příchozích a nikoho z přítomných ta informace nepřekvapovala. Registrace voliče podle osobních dokladů byla spíše výjimkou než pravidlem.

Mohli jste v podobných situacích nějak reagovat, požadovat nápravu či něco podobného?
Ne, nic podobného není možné. Pozorovatelé OBSE nemohou do voleb zasahovat a musí se striktně držet svého pozorovatelského poslání.

Jací vlastně jsou obyvatelé Tádžikové?
Především v Tádžikistánu nežijí pouze Tádžikové. Jsou většinovou populací a představují kolem 65% procent zdejšího obyvatelstva, ale druhou nejpočetnější národností jsou Uzbeci, kteří tvoří přibližně čtvrtinu zdejší populace.
Tádžikistánce jsem poznala jako milé, přátelské a pohostinné lidi. Přesto se z jejich tváří ve volebních místnostech dalo vytušit, že nejsou úplně nadšení z naší přítomnosti. Někteří ochotně mluvili rusky, někteří, přestože ruština je v zemi užívána jako druhý jazyk po tádžičtině, ji použít nechtěli. Znají Českou republiku, Prahu, Brno, znají české sportovce, ptali se i na rozdělení Československa. „Dokázali jste se rozdělit bez násilí, to my jsme nedokázali,“ říkali. Je faktem, že zdejší občanská válka, která trvala pět let, zabrzdila tuto zemi v jejím slibném rozvoji a vytvořila dodnes přetrvávající napětí mezi občany různých národností i vyznání. Je to hodně složitá situace a domnívám se, že čas potřebný k její nápravě rozhodně nebude krátký.

Byla vaše cesta záviděníhodným výletem, nebo jak byste ji sama charakterizovala?
Ať si udělá každý svůj názor: Odlétali jsme ve čtvrtek ráno, dorazili v pátek v ranních hodinách. V pátek a v sobotu proběhla nezbytná příprava na misi pozorovatelů. V neděli, v den voleb, celý den pršelo – někdy více, někdy méně. Velehorské štíty nad Dušanbe, na jejichž pohled jsem se opravdu těšila, jsme zahlédli jen občas a převážně jsme je spíš tušili, než viděli.
Naše senátní pozorovatelská skupinka byla tříčlenná, měli jsme přiděleno auto s řidičem a překladatelem. Monitorovali jsme převážně vesnické oblasti a bez místních znalostí našich průvodců bychom se v terénu pohybovali jen velmi obtížně. Volby začínaly již v 6 hodin ráno a trvaly do 8 hodin večer.
Cesty mimo hlavní město jsou hodně rozbité a ve vesnicích zcela chyběly. Špatné komunikace především jsou důsledkem nedostatku financí a svůj díl na nich mají i zdejší náročné klimatické podmínky, vysoká nadmořská výška i častá zemětřesení. Jednomu z kolegů pozorovatelů náhlý déšť odplavil cestu, po níž přijel do místa svého pozorování a jediným použitelným dopravním prostředkem pro zpáteční cestu byl údajně osel, neboť silnice byla po deštích nepoužitelná. Zpět jsme odlétali v pondělí, do Prahy jsme dorazili v úterý večer. Ve středu jsem měla úřední den ve své regionální kanceláři v Uherském Hradišti a ve čtvrtek už jsem musela být opět v Praze, protože v pátek se koná zasedání Senátu…

Nebylo by z tohoto pohledu lepší nechat tisíce kilometrů vzdálený Tádžikistán takříkajíc jeho osudu?
Jistě by to bylo pohodlné, nemyslím si ale, že současně moudré. Vyjděme jen z geopolitické polohy Tádžikistánu mezi Afghánistánem, Kyrgyzstánem, Uzbekistánem a Čínou. To samo o sobě činí z tohoto malého a chudého státu významného partnera a i z těchto důvodů je důležité, aby se stal partnerem demokratických států v boji proti terorismu. Velký význam pro mezinárodní společenství má účast Tádžikistánu, přes jehož území se pašují z Afgánistánu drogy do Ruska a odtud dále do Evropy, v oblasti potírání pašování narkotik. Nezanedbatelný je také fakt, že z dlouhodobé perspektivy se Tádžikistán jeví – na základě uspokojující vzdělanosti obyvatelstva, levné pracovní síly a vysoké poptávky prakticky po čemkoliv – jako perspektivní země pro obchodování a investice.
Je tedy i v našem zájmu, aby byl v Tádžikistánu konsolidován právní stát, upevněn demokratický systém a dodržována standardní lidská práva. V tomto úsilí musíme Tádžikistán podpořit, proto jsme odjeli na misi OBSE v době konání zdejších parlamentních voleb. Cesta k demokracii západoevropského střihu v této zemi bude ještě složitá a dlouhá, ale je i v zájmu České republiky, aby region střední Asie byl stabilní a nebyl již zdrojem dalších konfliktů.