Jejím domovem jsou skalnaté pouštní oblasti severní Afriky. Pohyb po skalách přitom zvládá s naprostou bravurou, neboť její kopýtka se zachytí na každém výstupku. Jak samec, tak i samice májí zahnuté rohy a hřívu z dlouhých chlupů, jež pokrývá spodek krku, hruď a také horní část předních nohou, takže to vypadá, jako by nosili kalhoty. Ač tento kopytník připomíná spíše kozu, ve skutečnosti je blízkým příbuzným ovce. Paovce hřivnatá, jak zní její název, byla v hodonínské zoo jedním z prvních afrických obyvatel expozice takzvaného malého kruhu.
„Chov paovcí jsme před lety zavedli ve spolupráci s brněnskou a olomouckou zoo. I když jde o africká zvířata, na zdejší prostředí se adaptovala tak, že jim stačí jednoduchá stáj, která jim skýtá závětří a úkryt před deštěm. Žádné vytápění v zimě nevyžadují,“ říká nynější ředitel zoo Jaroslav Hyjánek na adresu dvou samic a jednoho samce, kteří v zoo tvoří paovčí skupinku.
Skromná, nenáročná
A skromné jsou paovce nejen na ubytování. Problémy s nimi nejsou ani co se týče stravování. „Je to velmi nenáročné zvíře,“ poznamenává výživář Jiří Ingr. Podle něj paovcím stačí seno, šrot a k tomu mrkev, jablka a minerální liz. „Přidáváme také jadrné krmivo, aby zvířata měla dostatek energie a byla dobře připravena na odchovy.Tedy aby samec byl schopen tvorby potomstva a samice měla kvalitní laktaci,“ doplnil Ingr.
Většinu času paovce věnují péči o svou hustou a silnou, hnědě zbarvenou srst. Drbou se kopýtky či rohy a povrch těla si otírají o všechno, co se k tomuto jen trochu hodí. V přírodě je totiž právě srst ochraňuje před nehostinnými podmínkami Afriky.
„Jak ji mají kvalitní, vidíme pokaždé, když paovce z nějakých důvodů odchytáváme. To míváme všichni úplně černé a mastné ruce,“ říká Hyjánek, podle nějž se odchyty v zoo provádějí nejméně dvakrát ročně. Tolikrát je totiž zapotřebí provést zvířatům korekce kopyt.
„V přírodě si je tyto horské antilopy permanentně obrušují o skály. U nás sice mají ve výběhu malou stavbu z kamení, která jim částečně simuluje přírodní podmínky, ale to nestačí. Proto jim s tím musíme pomáhat,“ vysvětluje Jaroslav Hyjánek a jak dodává, je k tomu zapotřebí nejméně šest pořádných chlapů. Poměrně hodně silné zvíře je při tomto úkonu totiž velmi stresované, a tudíž nezvladatelné. Nelíbí se mu to nenadálé omezování svobody, ani smyčka na krku a koneckonců ani to, že je kolem tolik lidí.
Mírumilovná, plachá
„Paovce jsou mírumilovná, ale nesmírně plachá zvířata. Za nic na světě by se nenechala pohladit. Ve stáji i ve výběhu se musím chovat velmi šetrně, protože při každém prudším pohybu rychle vystartují a velkou rychlostí se řítí pryč,“ přibližuje mentalitu paovcí jejich chovatel Boris Skenderov. Podle něj není divu, že tak vyvádějí při korekci kopyt.
Zvíře je totiž nutno nejdříve odchytit pomocí smyčky vyrobené z lana, přitáhnout je a povalit na zem. Čtyři siláci pak musí fixovat nohy, pátý zase rohy a poslední, šestý, to bývá veterinář, zoolog či zootechnik, pak provádí samotný úkon.
„Vlastní korekce složitá ani bolestivá není. Problematické je všechno to kolem. Paovce není pejsek, kterému se řekne: Dej pac a už se stříhá. Paovce mají velký strach. Satisfakcí však pro ně je to, že pak mají nové boty, jako od Bati, a dobře se jim běhá,“ žertuje Hyjánek. A aby neměla zvířata víc stresu, než je zapotřebí, a všechno se zvládlo při jednom, po korekcích se vždy zjišťuje i jejich zdravotní stav a provedou se i další nezbytné úkony, jako jsou třeba vakcinace či podání antiparazitik.
Budoucnost v hodonínské zoo mají paovce zajištěnou. Časem budou patrně přesunuty do velkého kruhu, který bude jednou velkou expozicí afrických zvířat. Výběhy budou nejspíš sdílet se zebrami a pštrosem africkým..
„Toto krásné neagresivní zvíře by se s jinými druhy mohlo docela dobře snášet. Je to ale věcí celé koncepce té velké expozice. Všechno je zatím ve výhledu, ještě uvidíme, jak to bude nejlepší,“ uzavírá současný šéf zoo.
BOHUNA MIKULICOVÁ
