Je to emotivní povídání. Nijak přehnaně, ale je. „Nostalgické,“ nalézá správný výraz Petr Nedvídek. Je čtvrteční zamračené odpoledne a usměvavý muž stojí na místě, kde až do počátku osmdesátých let vyrůstal. Z toho domu ale kromě vzpomínek nezbylo už nic. Místo něj Petr Nedvídek přešlapuje na chodníku před obchodem a hospodou Moravanka. Přesně tady s rodinou žil v tehdejší ulici Dělnický řádek.

Dnes jde o součást největšího sídliště v Hodoníně, Jihovýchodu. Ještě než panelákový kolos vznikl, stála zde zástavba rodinných domů. „Bydleli jsme tu do třiaosmdesátého roku, kdy to komunisté násilně vykoupili. Dostali jsme peníze a náhradní byty. V tu dobu mi bylo čtrnáct,“ vypráví Nedvídek.

Pod větrem ohýbanými větvemi listnáčů vzpomíná, jak si do nového bydliště převážel věci na dvoukoláku. Dodnes se potkává s přáteli, s nimiž tady vyrůstal. „Život zde byl celkem jednoduchý, nijak uspěchaný. Chodili jsme po zahrádkách, děti si hrály na ulici. Na lukách jsme hrávali fotbal nebo běhali se psy,“ říká Nedvídek.

Okraj města podle něj nabízel tak trochu venkovský způsob života. Chvíle, kdy se vše změnilo, popisuje jako tragické. Mimo jiné připomíná architektonickou hodnotu domů, za nimiž stál Antonín Blažek – výrazná osobnost podílející se na urbanistické podobě Hodonína. Jeho ruka je patrná například na Domě umělců či škole Mírové náměstí.

Petr Nedvídek není zdaleka jediný, kdo ztratil prostředí, v němž vyrůstal. Dělníci poslali k zemi desítky domů a s nimi místa mnoha rodinných příběhů. Ředitelka okresního archivu v Hodoníně Galina Rucká Deníku Rovnost říká, že strůjci tehdejšího rozšiřování města ale neměli téměř na vybranou. V té souvislosti jako přirozenou hranici připomíná řeku Moravu, těžko překonatelná omezení jsou i v jiných směrech. „Prvně vzniklo sousední sídliště Rudolfa Filipa, které zase limituje železnice. Možností k dalšímu rozšíření tak Hodonín opravdu moc nemá,“ přikyvuje Rucká.

Výstavba se rozjela v osmdesátých letech a trvala až do dějinného zlomu v podobě Sametové revoluce. Ředitelka archivu vypráví, že lidé tehdy dostali možnost přestěhování se do nových bytů. „Samozřejmě se to neobešlo bez emocí, ale třeba někteří starší lidé to s vidinou většího pohodlí přivítali,“ připomíná Rucká.

Dnes v bytech na Jihovýchodě žije přibližně pět a půl tisíce lidí, což je více než pětina hodonínských obyvatel. Jde tak o jednu z klíčových oblastí, kam pravidelně směřují miliony korun na modernizaci a údržbu. V současně době tam pokračuje už sedmnáctá etapa obnovy. Dělníci se činní před Základní školou Očovská. „Jde o akci za zhruba osmnáct milionů korun,“ upozorňuje místostarosta Ladislav Ambrozek.

Dříve pouze šedivé domy začaly před léty dostávat nové barvy, změna souvisela se zateplením. Na mnoha místech jsou také opravené silnice a chodníky. Podoba sídliště s hospodami, školou či Očovskými lukami je tak výrazně jiná než například na přelomu tisíciletí. „Proměna je postupná a nejvíc vynikne, když vidíte fotografie z období před třiceti lety a dnes… Hodně k tomu přispěli i sami majitelé domů úpravou fasáda střech,“ přikyvuje místostarosta Ambrozek.

„Rozhodně je to tady barevnější a s více místy pro auta,“ přidává se Marta Munzarová, jež se na sídliště přistěhovala ve druhé polovině osmdesátých let. S rodinou déle než dvacet let bydlela v Jižní ulici. Zpočátku z okna pozorovala stavební ruch provázející vznik dalších paneláků či navážení umělého kopce poblíž domu kultury. „Na jedné straně stály ještě starší domky, na druhé bylo staveniště. Sídliště tehdy bylo dost šedivé. Parkovacích míst bylo daleko méně, protože kdo až měl tehdy auto? Přibyl také trochu větší obchod s potravinami, později i ordinace lékařky,“ vrací se žena ve vzpomínkách.

Usmívá se především při slovech o telefonu. Vypráví, že v bytech sice existovaly potřebné zástrčky, ale přístroje k dispozici nebyly. „Prvně je samozřejmě dostávali ti přednostní, takže jsme běhali do telefonních budek. V okolí našeho domy byly dvě a stávalo se, že třeba nefungovaly. Vzpomínám si, že jsem z ní jednou volala sanitku. Teď už je to těžko představitelné,“ líčí Deníku Rovnost.

Pomalu blednoucí období nepamatuje třeba Marek Zahnaš, který se na Jihovýchod přistěhoval teprve před dvěma lety z Hovoran. Svěřuje se, že jako kluk z vesnice si dříve život ve městě moc představit neuměl. „Nakonec to tak ale dopadlo. Zjistil jsem, že jižňák je v Hodoníně docela výhrou. Všechno je blízko, všude se dostanete pěšky: do města, do obchoďáku… A hlavně je to blízko k jezu, což je ve městě jedno z mých neojblíbenějších míst,“ říká. S rodinou hodlá na sídlišti strávit ještě pár let, později by se s ní ale rád vrátil na venkov.

Podobně jako jiná hodonínská část, Bažantnice, má za sebou Jihovýchod už částečnou generační obměnu. Zpočátku nezřídka platilo, že se v domech s více než dvaceti byty sešli přibližně stejně staří lidé. Většinou mladé rodiny. Od pamětníků pak lze zaslechnout o dnech a večerech strávených před „baráky“, dělání táboráků či společných oslavách příchodu nového roku. To s postupnou obměnou upadlo. V současné době už zdaleka neplatí, že sousedy si jsou jen generačně blízcí lidí. „Někteří si postavili domy a odstěhovali se. Přišli jiní. V našem vchodě jsme jako ženské byly dokonce těhotné skoro ve stejný čas, takže si děti spolu hrávaly. Potom už to bylo více anonymní,“ tvrdí ještě Marta Munzarová.

Názory na zdejší život se různí. Deník Rovnost se i prostřednictvím Facebooku ptal, co obyvatelům schází. Nejčastější odpovědí je nedostatek parkovacích míst. Třeba Zdeněk Todt lituje řidiče, kteří ze zoufalosti nechají auto na místě, kde je to zakázané. Odměnou je jim pak pokuta. „Jezdit patnáct minut, hledat místo a pak tahat nadaleko nákup, to je fakt hrůza,“ uvádí muž. Lidé vytouženě čekají také na více zeleně či další kamery. Změna čeká například prostor po bývalém hotelu vedle kulturního domu.