Řemeslu se přiučil u svého dědy a doškaře Jana Jegly z Lipova. „Jde nám o rovnou slámu, proto sklízíme touto mašinou, která je stará od roku 1962. Je to předchůdce kombajnu, přesněji jakýsi mezistupeň mezi ním a ruční kosou,“ přiblížil Pavlica.

Místo obvyklých balíků slámy pak na strništi ještě týden stojí takzvané mandely. Jakési týpí poskládané ze snopů. Žito v nich musí totiž vyzrát. „Pak ho převezeme ke mně do Hroznové Lhoty, kde je mlátička, ta je z roku 1925. Je to starý stroj, ale vyjde z ní rovná sláma. Pak musíme obilí hrst po hrsti vyčesat, zpracovat a udělat došek. Pak to jde na střechu,“ popsal Pavlica.

František Pavlica:
• Seče žito historickým samovazem z roku 1962.
• Důvodem je rovná sláma, z které vyrábí doškové střechy.
• Obilí váže do snopů a na poli staví do mandelů.
• Pak ho ve stodole vymlátí mlátičkou z roku 1925.
• Doškové střechy vyrábí jako jediný v republice.
• Poptávají je skanzeny i chalupáři na památkové domky.
• Je nadšeným folkloristou a také malířem a grafikem.
• Osobitě ztvárňuje život lidí moravského Slovácka.

Jeho doškové střechy chrání památkové domy především ve strážnickém skanzenu na Hodonínsku, ale také třeba v Ruprechtově a Senetářově na Blanensku, Lopeníku a Vlčnově na Uherskohradišťsku i zlínských Rymicích.

„František Pavlica nám dodává střechy už několik desetiletí, nejen na památkové domky, ale na všechny objekty ve skanzenu. Zajistí vše, od posečení pole, přes přípravu materiálu až po navázání na střechy, Vlastně u nás ve skanzenu to tehdy všechno začalo, když jsme ho před lety oslovili,“ pochvaloval si ředitel skanzenu ve Strážnici Martin Šimša.

Zbytky slámy z došek využije František Pavlica na výrobu slaměných věnců pro zahradníky a aranžéry. „Právě u věnců jsem po vojně začínal. Naučil jsem se tak zpracovávat žitnou slámu. Pak začaly přicházet nabídky na doškové střechy, pustil jsem se do toho,“ přiblížil.

Slámová střecha má podle něj životnost zhruba pětadvacet let, pak se musí vyměnit. „Dříve prý vydržela i padesát let, ale dnes ji ničí kyselé deště,“ poznamenal doškař.

S pomocí brigádníků vyrábí doškové střechy zhruba jeden a půl měsíce v roce, v době žní. Montáž jedné z nich zabere asi týden.

Jeho výjimečnost ocenilo i ministerstvo kultury titulem Nositel tradice lidových řemesel a Jihomoravský kraj ho jmenoval Mistrem rukodělné výroby.

Ve volném čase se věnuje lidové kultuře a folkloru, ale je také malíř a grafik. Naposled obdivovali jeho díla návštěvníci Horňáckých slavností ve Velké nad Veličkou. Především jeho barevné litografické listy, které osobitým způsobem zachycují folklorní výjevy Moravského Slovácka.