Oproti posledním záchranářským rokům kontrastuje zlatá éra trati, kdy po obnově Československa a období budování státního socialismu brázdily zdejší koleje za lokomotivou i čtyři vozy. Přitom, jak připomněl znalec železniční historie Leoš Tomančák, lokálka byla na jaře posledního válečného roku místy dost poškozená. Přesto byla ale už do konce zmíněného roku v provozu.

„A začal tudy znovu jezdit i přímý vlak Hodonín – Brno. Ráno tam a odpoledne zpět,“ vyprávěl autor, který se dlouhodobě o zdejší nejen regionální tratě zajímá.

Připomněl, že přímému spoji lidé v nadsázce říkali Slovácka střela. „Navazoval na předešlou éru téhož spojení, kterému se pro hojné obchodní využívání v protektorátních letech říkalo Šmelina, a ten název mu zůstal do zrušení v roce 1977,“ pokračoval Tomančák.

Na trati jezdily až do konce sedmdesátých let klasické soupravy. Ty tvořily čtyři dvounápravové vozy. Táhla je buď parní nebo pak motorová lokomotivou. Poté už jezdily lehké motorové soupravy se dvěma přípojnými vozy.

„Úbytek lidí a tedy připojovaných vozů lze datovat zhruba do poloviny devadesátých let. Pak se tahal už jen jeden vlečný vůz a nakonec většinou sólo motorák. S rozvojem cykloturistiky se však o víkendech a platí to doposud, berou přípojné vozy, uzpůsobené pro větší počet kol,“ nastínil další vývoj.

Už na konci devadesátých let vypadaly jízdní řády poněkud prořídle. „Ubyly časně ranní a pozdně večerní vlaky. O velký úbytek na hodonínské části trati se podělily autobusy jedoucí středem Mutěnice a Čejč, a samozřejmě stále silnější individuální doprava,“ doplnil Tomančák.

Nákladní doprava z úseku Čejč – Zaječí zmizela v květnu 1997. Jezdilo se pak už jen od Hodonína na Kyjov například s lignitem, anebo přes Čejč do Ždánic. Později jen do Uhřic. „To skončilo ukončením nakládky surové ropy v březnu 2007,“ dodal Tomančák.