Další díly seriálu Střípky archeologie naleznete ZDE
Z období rané fáze středověku trvající poměrně dlouho, přibližně sedm set let, se s končícím dvanáctým stoletím dostáváme do fáze vrcholné, která do společnosti hodonínských Slovanů vnesla řadu nových prvků téměř ve všech sférách života. Jde o období velkého rozvoje osídlení, kdy se zhušťuje dosavadní síť obydlených míst a díky technologickým zlepšením v zemědělském hospodaření je využívána půda ležící dosud ladem. Dostatečné přebytky ve výživě obyvatelstva jdou ruku v ruce s rozvojem řemeslné výroby, obchodu a vůbec komunikace mezi kdysi vzdálenými oblastmi.
Počestní muži němečtí
Mění se také dosavadní národnostní situace, zvláště ve vznikajících městech jako jednotkách s určitými typickými právy, kupříkladu trhu, vlastní správy, soudu a podobně. Podle všech pramenů to bylo hlavně ve prospěch německy mluvících osadníků, nejspíše odněkud z jihu z rakouského území. Tuto situaci máme pro samotný Hodonín dobře doloženou v listinném potvrzení privilegia královny Konstancie, datovatelného zhruba do druhé poloviny třicátých let třináctého století a zmiňujícího touto vládkyní povolané počestné muže německé.
Nejinak je tomu také podle informací archeologické povahy, neboť hlavně na keramice lze pozorovat nové tvarové i materiálové znaky uplatňující se zejména v podunajském Rakousku.
Vraťme se však nejprve ke zdejšímu mocenskému centru, odkud byly veškeré aktivity jistě usměrňovány. To se z prvotního dřevozemního přemyslovského hradiska zhruba po dvou staletích přestavuje v modernější kamenný hrad. Jak již bylo naznačeno v jednom z předchozích střípků, není možné jeho přesnou podobu a dataci určit z důvodu odstranění původních budov i okolního terénu dnes už bývalé tabákové továrny. Jistou představu je možné si učinit alespoň na základě několika mapových podkladů a situačních plánů vyměřovaných teprve od osmnáctého století, případně novodobých archivních fotografií.
O to vzácnější jsou pak každé archeologické nálezy, které nepatří jen mezi obvykle němé svědky minulosti, ale mohou nám dnes vyprávět o pohnutých osudech.
Mezi ojediněle zachované středověké pozůstatky každodenního života z hodonínského hradu patří především několik větších fragmentů keramických nádob z původního fondu Masarykova muzea. Celkem nepovšimnuty zůstávaly v depozitářích až do poloviny osmdesátých let minulého století, kdy je v rámci inventarizace rozpoznal, správně určil a nově evidoval tehdy nový hodonínský archeolog Jiří Chlachula. Po studiu archeologie na brněnské univerzitě pracoval v muzeu ve svém oboru s hlavním zaměřením na starší dobu kamennou, tedy období lovců mamutů v oblasti jihovýchodní Moravy. Poté pokračoval ve studiu archeologie a nově také geologie v Kanadě, kde jeho výzkum nejstaršího osídlení Ameriky posunul příchod prvních obyvatel hlouběji do minulosti.
V současnosti pracuje opět na Moravě jako vědecký pracovník a školitel na Přírodovědecké fakultě univerzity Palackého v Olomouci.
Další neméně významné artefakty se podařilo objevit v roce 1999 ve čtvrti Rybáře zásluhou již několikrát námi zmiňovaného Mikuláše Kulíška.
Díky jeho zájmu o hodonínské „podzemí“, k čemuž logicky patřilo sledování veškerých zemních prací, byl ve zdejších zavážkách nalezen soubor několika rozměrných kamenných článků.
Malé lapidárium
Větším dílem je daroval Masarykově muzeu, které v současné době pracuje na přípravě malého lapidária. Na první pohled je zjevné, že jde o stavební články opracované několika různými technikami, z nichž některé svědčí o vyspělé architektonické výzdobě původní stavby.
Vyčnívá zvláště několik ostění oken gotického stáří, nová zevrubná umělecko–historická analýza vyřeší další nejasnosti. Je velmi pravděpodobné, že se jedná o jediné zbytky z hodonínského hradu, které máme dnes k dispozici mimo již dříve známé znakové desky rodu Kunštátů z období předpokládaných stavebních úprav ve druhé polovině 15. století.
JAROMÍR ŠMERDA
