„Výměnného pobytu jsme se zúčastnili hlavně proto, že jsme chtěli poznat jiný kraj a naučit se angličtinu. Do Anglie, kam můžeme přes školu vyjet, se nám ale nechtělo,“ popsala důvod svého rozhodnutí jedna ze studentek Kateřina Turečková.

Ta společně s dalšími osmnácti studenty mohla využít už pětiletých zkušeností profesora Jana Willema Jongepiera, který za výměnným pobytem stojí, a podpory Jihomoravského kraje. Ten totiž akci v rámci projektu Do světa dotoval.

„Během týdne jsme se dostali i do tamní školy, jinak byl ale program vesměs daný. Navštívili jsme přednášku, absolvovali výlet na lodi i do různých vesniček, jako jsou Veere či Vlissingenu, ale i do Amsterodamu. S nizozemskými, italskými, španělskými a švýcarskými studenty si poměřili síly ve volejbalovém turnaji a seznámili se i s holandskou krajinou a historií,“ uvedl Jongepier.

A že měl projekt úspěch, potvrzují i sami mladí lidé, kteří bydleli v holandských rodinách. Ty jsou prý oproti těm našim jiné. „Všichni jsme se shodli, že holandské děti jsou poměrně nevychované. Je to nejspíš dáno tím, že je Holandsko velmi liberální stát. Hierarchie rodiny není tak přísná jako u nás,“ míní Turečková.

Stejně jako ona i ostatní trávili den s rodinami především u společné snídaně a večeře, které jsou hlavními jídly dne. „Oběd mají v anglickém stylu. Většinou je to nějaký sendvič a podobně,“ shodli se studenti. S typickým holandským jídlem se seznámilo jen málo z nich. Většina rodin totiž vařila spíše kosmopolitně. Na talíři tak bývaly špagety, lasagně či brambory. Strážničtí studenti si považovali zájmu holandských protějšků o naši zemi. Před jejich příjezdem o ní totiž moc velké povědomí neměli.

„Stále nás vnímají jako Československo, jako komunistickou zemi, která je pod nadvládou Ruska. Když už u nás někdo byl, tak jedině v Praze. A neznámější Čech? Havel. Musím ale říct, že se o historii zajímali. Nevěřili tomu, že zde byla nějaká okupace. Naší kulturou byli překvapení,“ řekla Turečková.

Ta si spolu s kolegy pochvalovala také toleranci k ne zrovna perfektní angličtině. „Tím, že jsme bydleli po jednom, jsme asi měli nejvhodnější podmínky. Jinak bychom asi pořád mluvili česky,“ míní spoluvýletnice Kateřina Kyjovská. Většina ze studentů se ale začala chytat hned první den.

Největším problémem tak pro gymnazisty byl asi jiný styl architektury. Tamní domy jsou totiž většinou prosklené. „Stalo se mi, že jsem jedl, a najednou projel autobus, všichni cestující se na mě přes ta okna bez žaluzií dívali,“ popsal student Jiří Stanislav. „Ty skupinky paní, které se tu baví o tom, co kdo, kde a kdy udělal, tam nejsou. Každý se tam zajímá o sebe. Proto si myslím, že tam nemají problémy s menšinami či lidskými právy. Nezajímá je to a žijí si svůj vlastní život,“ zamyslela se Turečková.

Přestože by studenti v Holandsku klidně ještě zůstali, domů se těšili. „Na co nejvíc? Na domácí kuchyni a teplé počasí. Pořád tam pršelo,“ shodli se. V dubnu si s holanskými protějšky role vymění, budou je totiž hostit ve svých rodinách. „Píšeme si téměř denně přes Facebook, takže se snad naše angličtina do té doby ještě zlepší,“ doufají.