V Tampere strávila půl roku. Nejvíc ji překvapil vztah učitel-student. Je prý mnohem otevřenější než u nás. „Je běžné, že si mezi sebou učitel a studenti tykají, zatímco tady panuje přísná hierarchie. Celkově jsou ale Finové uzavřenější než my. Přijmou vás mezi sebe až tehdy, kdy se snažíte mluvit jejich jazykem," upozorňuje studentka.

Do země tisíců jezer se pak vrátila ještě několikrát, protože tam měla přítele. Po úspěšném absolvování baltistiky se jí už na magisterské studium ale nechtělo. „Plán byl jasný. Jet jako 
au–pair na rok do Finska a buď tam pracovně zůstat, nebo se vrátit studovat," přibližuje své záměry. Po třech měsících ale přesídlila opět jako au-pair do Norska.

Tam setrvala v tomto povolání tři měsíce. „S tamní rodinou jsme si opravdu nesedli. Například jejich šestiletý syn mě bil, když jsem mu po povoleném čase vzala přehrávač hudby," připomíná si hodonínská rodačka.

Nemohla se ani nijak bránit, protože v Norsku mají přísný zákon o trestání dětí. Jeho matka nikdy nezasáhla a měla chronický strach z bakterií a skla, kvůli kterým dělala zle. „Už jsem to nemohla vydržet, tak jsem volala agentuře, že chci pryč. Matka se to dozvěděla a strašně mi nadala. Ten poslední měsíc byl peklo," prozrazuje smutně. Pak nějakou dobu žila z vydělaných peněz.

Situace se změnila, když se na konverzačních stránkách norštiny seznámila se svým současným partnerem, jehož rodiče vlastní karavan klub. Přes prázdniny ji tam nechali pracovat. Teď žije opět z peněz, které si vydělala, a snaží se sehnat práci. „Moje norština je v začátcích, proto je to těžší," uvádí.

Zkušenost s norskou rodinou byla ale zatím jediná negativní. Ostatní jsou prý velmi ochotní. Od řidičů autobusů, kterých se musí občas zeptat na cestu, až po obyčejné kolemjdoucí. „K Finsku budu mít vždy zvláštní vztah, protože jsem studovala jeho jazyk a kulturu. V Norsku se mi ale líbí také. Každá má své kouzlo," uzavírá Freislebenová, která by se na severu chtěla usadit na delší dobu.