Písničky, filmy, pověsti. Postava bílé paní je u nás velmi oblíbená. Jejím předobrazem se stala Perchta, dcera Oldřicha II. z Rožmberka. Narodila se kolem roku 1429 a vyrůstala s pěti sourozenci. Byla prý velmi krásná a chytrá. V roce 1449 se provdala proti své vůli za Jana V. z Lichtenštejna a odešla s ním na jeho panství do Mikulova. Perchtě se v Mikulově nevedlo vůbec dobře.

Fyzicky a psychicky ji týral nejen manžel, ale i jeho matka a jeho dvě sestry, o čemž se i po více než pěti stech letech dovídáme ze třiceti dvou dopisů z let 1449 – 1470, které posílala Perchta svému otci a bratrům a které se zachovaly v rodinném archivu. (V roce 1985 se dočkaly i knižní podoby pod názvem Listy bílé paní rožmberské): …„Ale jať se mám tak nebožtička, že je div, že nezúfám, ačtě to již přieliš veliké slovo, ale nastojte, všakt nikdá u velikých tesknotech neodpočinu a mám proč…" Měla hlad a byla jí zima. V jednom z dopisů svému bratrovi musela dokonce žádat o peřinu a kobereček. V takových podmínkách porodila i dceru a syna. Kruté jednání Lichtenštejnů prý bylo zapříčiněno tím, že očekávali, že sňatkem Jana s Perchtou vybřednou z dluhů. Věno, které Oldřich II. z Rožmberka přislíbil, bylo totiž vysoké, tisíc kop grošů. Oldřich však vyplácel věno ve splátkách a velmi nepravidelně, což přispělo ke zmiňované nenávisti.

Perchtini příbuzní byli jejím stavem velmi rozhořčeni,ale nic nemohli dělat, manželé tehdy nesměli žít odděleně. Perchta mohla akorát přijíždět na návštěvy, ale vždy se musela vrátit do Mikulova. Nejčastěji pobývala na hradě v Českém Krumlově. V noci bývala viděna, jak chodí nešťastně po hradních chodbách a nemůže spát. Nakonec musel zasáhnout i král Jiří z Poděbrad, ale vysvobozením se pro ni stala až smrt Jana V. z Lichtenštejna v roce 1473. Povídá se, že Perchtu na smrtelném loži prosil o odpuštění, ale ona odmítla, a tak ji proklel. Perchta zemřela o tři roky později, 2. května 1476. Je pochována ve Vídni.

O Perchtě z Rožmberka se začaly záhy šířit pověsti a od 17. století byla její osoba díky Bohuslavu Balbínu ztotožněna s postavou bílé paní, která se zjevuje na rožmberských sídlech jako je Rožmberk, Český Krumlov, Bechyně, Třeboň, Jindřichův Hradec a Telč.

„Zjevovala se v různou dobu: někdy v pravé poledne, nejčastěji v noci. Na zámku v Jindřichově Hradci zhlédli ji v polední čas. Mihla se náhle na staré, opuštěné věži, vysoko, z okna, kam nebylo žádného přístupu, neboť dřevěné schody, jež kdysi sem vedly, dávno již vzaly zasvé za velkého požáru. Když lidé kolem zámku i v městě plni úžasu na bělostné, tajemné zjevení hleděli, když na ně ukazovali, nezmizelo rázem. Bílá paní u okna postála, pak se pomalu tratila, jako by dolů do věže zapadala, byla menší a menší, až zmizela. V noci se zjevovala rovněž všecka bílá, v bílém závoji, vážná, ale ne strašlivá. Buď kráčela volně chodbami, nebo, majíc klíče u pasu, brala se chvatným krokem, jako by pospíchala, z pokoje do pokoje, ten zamýkajíc, onen odmýkajíc. A neublížila nikomu. Potkal-li ji kdo za té tajemné procházky a pozdravil-li, vážně poděkovala, buď mlčky, hlavy pokynutím, nebo slovem. A tu zněl její hlas jako ševel, jako tichého větru vání." Vařila sladkou kaši pro chudé, na Krumlově dohlížela na malého Petra Voka v kolébce, na Moravě na telčském zámku procházela dveřmi, které zdánlivě nikam nevedou.

Také na jiných místech Moravy i Slezska si lidé vyprávějí pověsti o Bílé paní. Není to však již Perchta z Rožmberka. Například na hradě Pernštejně bloudí prý navždy za trest jako bílá paní komorná Eliška, která se místo mše parádila před zrcadlem. Možná však přízrak bílé paní představuje dceru hradního pána, již její otec zabil.

Dvě pověsti o bílé paní se vztahují také k hradu Děvičky. Pod hradem můžeme spatřit bíle oděnou paní, která s nářkem objímá kameny, v které proklela své tři pyšné dcery, někdy zas kolem hradu Děvičky obcházejí dvě bílé postavy, dcery hradního pána, které byly po vpádu Švédů v sedmnáctém století zasypány v podzemní chodbě hradu.

V polích u Klobouk se prochází smutná bílá paní, podobna mladé lesníkově ženě, které po smrti svého manžela puklo žalem srdce, ve Strážnici a okolí se zase zjevuje v podobě bílé paní hraběnka z rodu Magnisů.

Na zámku v Dřevohosticích lze v pravé poledne spatřit bílou paní, které z úst šlehají plameny a v ruce třímá rozžhavený klíč od pokladů a na hradě Starý Jičín se naopak pohybuje vlídná bílá paní, která jednou zachránila děvečku před smrtí v sutinách hradní zdi.

Bílou paní lze nyní zahlédnout i na zámečku Masarykova muzea v Hodoníně. Se svíčkou v ruce se prochází v sále muzea do 2. září 2012 na výstavě Pohádky a pověsti Moravy a Slezska.

HANA SÝKOROVÁ