Ve městě, kde je potenciální riziko drogové závislosti podle odborníků i policie poměrně vysoké, jej s podtitulem Trénujeme pro život vede zkušený terapeut Občanského sdružení Krok v Kyjově Tomáš Galan.
Co je vůbec cílem tohoto preventivního programu?
Cílem je včasné rozpoznání problematických a rizikových situací a posílení schopností je úspěšně řešit.
Program Racek je zážitkový. Co to vlastně v praxi znamená? Navozujete záměrně určité situace, které děti a mládež řeší, nebo je zapojujete do nejrůznějších her?
Zážitkový program je podle našich zkušeností účinnější než programy pouze vzdělávací. Pracujeme se širším vztahovým prostředím, se školou i rodinou. Aktivity a zvolené metody jsou přitom přizpůsobené dané cílové skupině podle věku. Děti jsou vlastně prostřednictvím her vtahovány do jednotlivých aktivit. Snažíme se je motivovat k tomu, aby pouze neseděly a přinášely svůj zážitek.
Jak na zážitkový program děti reagují? Jsou aktivní, otevřené, nebo mají problém se zapojit se do komunitního kruhu, s kterým jako terapeut pracujete?
Komunitní kruh pomáhá odstraňovat bariéry. Chceme dětem vytvořit bezpečný prostor tak, aby to pro ně bylo příjemné. Používáme přitom techniky zaměřené na vtažení člověka do zážitkového procesu. Ne vždy se to daří.
Na čem konkrétně s žáky v Dubňanech ve třech tříhodinových blocích pracujete?
Zejména na posílení sebeúcty člověka a na jeho schopnosti říct „ne“, vytvoření si hranic. Nemusí se to týkat konkrétně drog.
Jaké aktivity žáci absolvují? Můžete nějakou popsat?
Záleží na věku. Děláme například mapu třídy. Tím se zjišťují vztahové vazby v rámci skupiny, kde se kdo z nich nachází, jak se v tom cítí, zda je tato situace pro něho bezpečná. Žáci mají možnost vidět, jak vzájemně funguje dynamika třídy. Výborná je i technika zvaná teploměr. V rámci ní si mohou děti nahlas vyslovit různé stížnosti, nejasnosti, které by možná nedokázali nikdy sami formulovat. A také mohou nahlas vyslovit své přání a naděje. Dáváme jim i prostor, aby se sami ocenili. To řada dětí neumí.
Vysledoval jste na dubňanských dětech něco zvláštního?
Určitě. Podle mě je tady největší problém nevyslechnutí ze strany rodiny a minimální prostor na to, aby mohly hovořit doma otevřeně o svých problémech.
