„Věřili jsme, že předmanželský sex je špatný, s plným sexuálním životem jsme s mým mužem začali až po svatbě,“ vypráví Marta. Pak ale zjistila, že muž, kterého si vzala, plnění manželských povinností úplně odmítá a s tím žila po celý zbytek společného manželství. „Došlo to tak daleko, že po nějakém čase jsme se jeden druhému odcizili. Manžel mi sice dával najevo cit, ale to bylo všechno,“ vzpomíná.

Pak začalo násilí. Nejprve do ní mírně strkal a nadával jí. Pak přišlo vážnější zneužívání. Napadal ji koštětem, mlátil botami, poléval vodou. Trvalo to několik let. „Bil a znásilňoval mě. Přesto jsem nebyla schopná ho opustit. Měla jsem tři malé děti a málo peněz,“ říká a přitom jí do očí vstupují slzy.

Trvalo dlouho, kdy v tichosti trpěla, až do chvíle, kdy přetekl pohár trpělivosti a všechno skončilo. Po několika letech se Marta rozhodla a s dětmi odešla k rodičům do jiného města. Rodičům se svěřila s manželovým bitím, ale o znásilňování nepromluvila. Styděla se za to, ačkoliv za to nemohla. O tři měsíce později se v domě Martiných rodičů objevil manžel a tvrdil, že se přišel domluvit na rozvodu a finanční podpoře dětí.

„Nastoupila jsem k němu do auta, abychom si promluvili. On mě však odvezl na opuštěné místo v lese, zbil mě a znásilnil. Neměla jsem představu, kde jsem, měla jsem rozbité brýle,“ pokračuje ve vyprávění. Nakonec se dostala v hrozném stavu domů. Obrovská rána přišla, když zjistila, že je těhotná.

„Nemohla jsem jinak, než jít na potrat. Doteď mám pocit viny,“ přiznává. Po letech se rozhodla promluvit, protože její příběh ukazuje, jak domácí násilí může kohokoliv dostat do situace, kdy provede věci, o kterých nikdy před tím nepřemýšlel.

„Vyhledejte radu co nejdříve. I když se věci začaly kazit teprve nedávno. Nikdy není příliš brzy. Zkuste se zbavit pocitu hanby,“ radí Marta.