U tamarínů v zoo je veselo. Mají mláďátka

K neméně obdivovaným tamním obyvatelům patří i takzvané drápkaté opičky, jejichž domovinou jsou pralesy Jižní Ameriky – početní tamaríni žlutorucí a komorněji ladění tamaríni pinčí. U prvně jmenovaných je už pár týdnů veselo – mezi třemi dospělými se jak živé stříbro pohybují dvě rozkošná mláďata.

„Tamaríny žlutoruké chováme od roku 2005. Tehdy jsme přivezli samce z Ústí nad Labem a samici z Maďarska. Že se k sobě měli, o tom svědčí čtyři porody v rychlém sledu za sebou. Dvakrát měl pár málo vídaná trojčata a dvakrát běžná dvojčata. Bohužel to samice zaplatila změnami na reprodukčních orgánech a i když se dvojice pářila dál, mláďat už jsme se nedočkali,“ řekl k začátkům chovu žlutorukých tamarínů zoolog Jaroslav Hyjánek.

Nová, ani ne dvouletá samička od soukromého chovatele ze Šenova, která neplodnou mámu letos v dubnu nahradila, se ovšem také nechala vidět. Starého otce si sice vůbec nevšímala, ale přesto do půl roku po spojení s ním a jeho synem porodila dvě mláďátka.

Tamaríní máma, jak je zvykem u drápkatých opiček, se v péči o své potomky střídá s mladým tátou i starším, osmiletým samcem. Všichni tři je nosí na zádech, avšak mláďata se od nich už odpoutávají a samostatně, s živostí jim vlastní, poskakují ve větvích expozice. Které ze dvou druhů tamarínů má chovatelka Jitka Ebertová raději, zda ty krátkovlasé s oranžovožlutými rukavičkami a ponožkami na končetinách, nebo naopak ty s nádhernou bílou hřívou na hlavě, říct nechce. „Miluju je oboje, i když povahově jsou odlišní. Zatímco pinčí jsou klidní, rozvážní a nikdy neslézají z větví na zem, žlutorucí jsou hned nahoře, hned dole, jsou podnikaví, a ve svých projevech razantnější,“ vystihuje rozdíly chovatelka a dodává, že žlutorucí jsou navíc velcí koumáci. „Pořád vymýšlejí, co by provedli,“ žaluje na ně.

Mají totiž potřebu neustále se něčím zaměstnávat. Například ze psího vína, které jim obepíná venkovní klec, si vybírají hmyz, který okamžitě žerou, nebo sbírají kamínky, kytičky či kořínky, které, jsou-li v ráži, umějí házet i po návštěvnících. „Teď už to nedělají. Naposledy se něco takového dělo, když tam byla stará. To byla pěkná podšívka. Zavelela a ostatní šli do boje. Teď jsou bez velení a je klid,“ říká Ebertová a ještě si vzpomíná, že žlutorucí hned po svém příjezdu zcela rozmontovali elektřinu ve své ubikaci. To tamaríni pinčí by na něco takového vůbec nepřišli.

„V klidu si žijí ve větvičkách, nic neničí, nic neokusují, nevšímají si elektriky ani dřeva či čehokoli jiného ve vybavení ubikace,“ říká chovatelka o tamarínech, jejichž dřívější název zněl – opice Lisztova. To podle maďarského hudebního skladatele Franze Liszta, který byl ve stáří známý svou vlající bílou hřívou vlasů.

Tamaríny pinčí má zoo zatím jen dva. Starého, už dožívajícího samce a mladou samičku. „Počkáme, až jednoho dne samec zaspí, abychom ji dopárovali s věkově srovnatelným partnerem a dočkali se odchovů,“ říká chovatelka. Starý samec totiž v minulosti s původní samicí nespolupracoval, mláďata nechtěl nosit a házel je na zem. Všechna, co zplodil, tak byla odchována uměle. Když pak dostal mladou samici, vznikaly konflikty. Chtěl se proti její vůli pářit a způsoboval jí ošklivá zranění. Proto byli na dlouho odděleni a teď, když už samec o páření nemá zájem, jsou opět spolu. Už ale mezi nimi panuje mír.

„Oba v naší zoo chované druhy tamarínů jsou zapsány v Červené knize ohrožených druhů. Vinu na jejich úbytku má kácení pralesů, ale také pytláci, kteří opičky prodávají na černém trhu. Tamaríni jsou tedy chráněni a mají i svou vlastní plemennou knihu. Jsme rádi, že jsme byli do ní zařazeni,“ uzavírá ředitel zoo Miroslav Frais.

Autorka: Bohuna Mikulicová