První výlet byl na Nový Zéland. Ten se protáhl na tři roky. Jeden rok tam strávil 
s kamarádem, další dva sám. Respektive s místními. Celkem se na Nový Zéland podíval třikrát. „Jsou tam hory a svoboda. V horách pobývá málo lidí a člověk je tam téměř sám," říká Mirinský, který vystudoval průmyslovku. Při zmínce o škole se směje. Procestoval kus světa, bez angličtiny se neobejde. Přesto z ní ve škole třikrát propadl. Teď mluví perfektně.

Na jednom místě dlouho nevydrží. Ani doma ne. Když se vrátil z prvního tříletého pobytu domů, po chvíli odjel pracovat do Irska. Na sedm měsíců. Byl také v Peru, Bolívii či Austrálii.

Cestuje trochu jinak než ostatní. „Třeba největší solná poušť. Lidé si zaplatí autobus, aby je převezl. Já těch dvacet kilometrů přešel," vzpomíná. Pokaždé pracoval. Od sbírání jablek a mytí nádobí se dostal i na místo kuchaře v restauraci. Po chvíli však skončil. Musel. Měl zaplacenou letenku do Peru.

Nejraději vzpomíná na práci řezbáře. „Tu jsem se naučil od řezbářů na Zélandu. Pracoval jsem s nefritem," přibližuje Mirinský a ukazuje jeden ze svých výtvorů. Tím je zbraň, kterou se napadali kanibalové.

Martin vypráví i o Bolívii. O tamních zvycích, žvýkání koky, tradicích i rituálech. „Bolivijci pracují v dolech a mají rituál. Než jdou do dolů, prolívají krev lam. Věří, že když bude prolita krev zvířete, nebude prolita ta jejich," říká s tím, že podmínky v dolech jsou hrozné. „Jsou prostě jak pralidi. Navíc tam pracují i osmileté děti." Před tím, než lamu zabijí, dají jí sežvýkat koku a taky napít jejich tradičního alkoholu. „Je to pití se sedmadevadesáti procenty lihu. Když jsem byl u toho, měl jsem na tváři krev lamy a musel se toho napít," popisuje Mirinský.

Ten cestuje i po Česku. „Mám rád Pálavu. Před pár dny jsem spal nedaleko ve stanu. Aspoň jsem díky počasí zjistil, že moc nevydrží, a proto si příště vezmu raději starý stan," usmívá se. Plány se založením rodiny nemá. „Neplánuji. Nějak to bude," dodává.