„Ke včelaření jsem se dostal ve dvanácti letech přes kamaráda,“ říká Ondřej Pavka, který se o včely stará už sedm let. Časem se z něho stal správce včelí louky v Mikulčicích.
Mladí včelaři se scházejí každou sobotu v lužické Včelce Máji. Jedná se o malé včelařské centrum, které vybudovali z bývalé kantýny a přilehlého pozemku. V malém dvorku stojí několik úlů, o které se mládež stará.
„Děti se učí chovat včely zprvu na obrázcích včelích plástů,“ popisuje „trenažery“ pro včelaře jejich vedoucí Vladimír Uhrovič.
Postupem času získávají další vědomosti a dovednosti a propracují se až k samotnému zpracování medu. Dokonce si chytají i vlastní roje.
„Když se včely rojí, nemusí se jich lidi bát, jsou nasáklé medem a nepíchají,“ říká Tereza Ištvánková z Lužic. Včelaření se věnuje i se svým bratrem už několik let.
Chov včel je malá alchymie a některé procesy, které probíhají v úlu, dodnes vědci ještě nerozluštili.
„Různé druhy včel mívají různou povahu. Například včely křížené s africkými druhy bývají agresivnější,“ říká Ondřej Pavka. U nás se ale chová mírnější včela kraňská.
Ne nadarmo se říká, že je někdo pracovitý jako včela. Včely se totiž nakonec ulétají k smrti. Jsou schopné zalétávat do vzdálenosti až čtyř kilometrů. Ale výnos z takové dlouhé cesty je velice nízký.
Včely mají jasně rozdělené role. Zatímco dělnice sbírají nektar a pyl, trubci mají za úkol udržovat teplotu v úle a oplodnit matku. „Na loukách existuje několik míst, do kterých podniká královna snubní let, při kterém se páří s trubci,“ říká Pavka.
Podle něj je schopný si malý chov včel vydělat sám na sebe, velký uživí i svého majitele.
Říká také, že správný včelař se včelího bodnutí nebojí, větším strašákem je včelí mor. Pokud ho včely dostanou, musí se spálit včelstvo i s úlem.
