Předchozí díly seriálu Zaniklé vesnice najdete ZDE

Vojšické louky mezi horňáckými Vrbkami a Kněždubem jsou mezi lidmi známé. Proslulé jsou především svou botanickou hodnotou či tradiční akcí Horňácké kosení. Už méně lidí ale ví, že jméno získaly po zaniklé vesnici s tvrzí. Její přítomnost dokazuje dodnes vrcholek, lidmi nazývaný Žižkův stůl.

„Jihozápadně od Malé Vrbky, ale v katastru Hrubé Vrbky, u malého potůčku pramenícího pod horou Kobyla, stávala osada Vojšice nebo Zbrodek. Přímo z potůčku vystupuje do výšky jednoho metru čtvercový kopeček o délce stran kolem devíti metrů,“ píše se v knize Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezku.

Podle autorů knihy jde o zbytek tvrzi. Při archeologickém průzkumu v roce 1969 tam byly nalezeny střepy keramiky z přelomu třináctého a čtrnáctého století, ne však zbytky kamenných staveb.

Obědval tam Žižka?

Podle místní pověsti tam kdysi obědval Jan Žižka z Trocnova a vojáci pro něho navršili kopeček jako stůl. Podle jiné pověsti museli předkové dnešních obyvatel nanosit kopeček za trest v čepicích.

Podle kolektivu autorů zmíněné knihy o tvrzi neexistují písemné zprávy. Mohla existovat před rokem 1384, než se Hrubá Vrbka stala součástí strážnického statku.

Zmínku o ní lze najít i na webu blízkého Kněždubu. Tam se píše, že ve Vojšicích podle dochovaných pověstí stával kostel, mlýn a dvůr. „Je pravděpodobné, že osadníci z Vojšic nepřečkali pustošení válečného sedmnáctého století. Ještě na rozhraní devatenáctého a dvacátého století staří pamětníci vyprávěli podle ústního podání o umístění vesnice a dokonce někteří sadaři chodili na místo někdejších vojšických zahrad vykopávat pláňata jako podnože ovocných stromů k roubování,“ píše se na kněždubském webu.

Díky dochovanému pahorku se místu věnuje i web hrady.cz, kam vložil své poznatky Roman Řezáč.

V létě není vidět

Popisuje kromě jiného cestu k Žižkovu stolu. Ten je ale v letním období těžké objevit kvůli vysoké trávě. „Z Malé Vrbky je třeba dát se od zemědělského družstva cestou k rozcestníku Pod výzkumem a od něj potom vlevo polní cestou až do údolí k potoku a potom po proudu potoka kolem pole, asi pět set metrů,“ uvádí Řezáč.

Malá tvrz byla podle něj obehnaná příkopem naplněným vodou. „Protékal jimi potok a východní stranu obtékalo jeho umělé koryto. Šířku příkopu lze dnes těžko odhadnout, ale vzhledem k rozměrům tvrze jistě nepřesahovala deset metrů,“ dodává Řezáč.

V obdobných případech situování tvrze v rovině bylo běžné, že z vytěžené hlíny z příkopů byl navýšen pahorek. V tomto případě k tomuto podle Řezáče nedošlo, možná jen částečně.

„Vzhledem k tomu, že na povrchu pahorku se stále nachází kulturní vrstva a je na něm možné najít střepy, tak se situace jeví tak, že byl nasypán jen nepatrně nebo snad vůbec a jeho výška je dnes přibližně stejná a postupem času byly zaneseny pouze příkopy,“ uvádí Řezáč.

Vážení čtenáři, seriál Zaniklé vesnice najdete také v tištěné podobě každé úterý v Hodonínském deníku Rovnost.