Pro zcela zaplněný sál strážnického domu kultury byl právě zde vrcholný pěvecký večer s výkony hodnými obdivování a nejvyšších ocenění. Do programu, který se nesl v duchu vzpomínání na vynikajícího strážnického primáše Vítězslava Volavého (1922 – 1983), se podařilo jeho autorce Danuši Adamcové pozvat celou řadu vynikajících slováckých pěvců, pravých nositelů folklorních tradic.
Postupně své vzpomínky na Slávka Volavého pronesli a nadšeným divákům i ve svém věku neomylně, bezchybně (a bez playbacku) zazpívali kromě jiných Václav Harnoš (1930), Jan Múčka (1936), Luboš Málek (1945), Vlasta Grycová (1943), František Okénka (1921) a Martin Hrbáč (1939). Z té kytice skvělých osobností, lidských charakterů i pěveckých legend se dnešní příspěvek věnuje třem z nich.
Z Moravských Kopanic přijela do Strážnice bezedná studnice straňanských písní, mimo jiné také držitelka ocenění Foskar v kategorii zpěvačka roku 2009, doslova živý zpěvník svého kraje, stále usměvavá a s písní na rtech i zádumčivá a melancholická Vlasta Grycová (1943). Je spojena s obcí Strání v hornaté oblasti Bílých Karpat, které si svého času zamiloval a k jejich popularizaci napomohl Leoš Janáček (1854 – 1928), který tam za svého života pravidelně zajížděl. Strání, to je nejen tradice masopustních festivalů s tancem Pod šable, folklorní soubor, dechová hudba nebo cimbálové muziky. Strání to je především Vlasta Grycová.
Nejdříve zpívala ve smíšeném pěveckém sboru Moravských skláren Květná a také v jazzové kapele svého bratra. Současně docházela do ženského sboru Strání, kde si jí všiml cimbalista Jaroslav Čech (1932 – 1970) a primáš Jaroslav Staněk (1922 – 1978). Do souboru Hradišťan pozvali teprve patnáctiletou zpěvačku v roce 1958. V. Grycová však hlasově vyrostla a od roku 1968 začala účinkovat s Brněnským rozhlasovým orchestrem lidových nástrojů. Později zpívala i v jiných folklorních souborech, nahrála stovky lidových písní a vydala u Supraphonu dlouhohrající desku.
Dnes se zpěvačka také stará o výchovu straňanských dětí k poznání místní písňové tradice. Ve Strážnici v sobotu dokázala, že emoční prožitek z jejího zpěvu vychází především v přednesu pomalých písní a balad, nezapomenutelné je ale i její podání svatebních a žertovných písní nebo ukolébavek.
Pocta zahájit program věnovaný Slávku Volavému připadla Václavu Harnošovi (1930). Přišel hrdě ve svém sudoměřickém kroji a zazpíval jak onen pomyslný slavíček v strážnickém hájíčku. Po otci poloviční Slovák s folklorem začínal ještě před svým dvacátým rokem jako tanečník veselského souboru Prespolan. Avšak nepřekonatelný věhlas si vydobyl hlasem: jeho vysoký, zvučný, pronikavý (tzv. hrdinský) tenor je nepřeslechnutelný a nezaměnitelný.
V roce 1954 si ho právě pro jeho hlasový výraz do své muziky pozval právě primáš Volavý. S jeho strážnickou kapelou vystupoval až do roku 1993. Později ještě spolupracoval jako host s řadou dalších muzik, například se strážnickými CM Michala Miltáka a Mirka Menšíka, s uherskobrodskými CM Olšava nebo s horňáckými CM Jožky Kubíka a Martina Hrbáče.
Václav Harnoš je několikanásobným držitelem nejvyšších ocenění v tehdejších soutěžích lidových zpěváků (1964 na MFF ve Strážnici, 1964 Festival ve Východné nebo 1965 Folklorní festival v Popradu).
Ovšem největší dojem na všechny přítomné svým vystoupením udělal účastník nejstarší, horňácký zpěvák lidových písní František Okénka (1921).
Tohoto jedenadevadesátiletého představitele a stále aktivního nositele horňáckých lidových tradic a folkloru, vrbeckého kantora, zpěváka, hudebníka, konferenciéra, lidového vypravěče i dlouholetého sběratele, upravovatele (a výjimečně i utajeného autora) lidových písní, „pana rídícího", před časem na Folklorwebu charakterizovala Helena Bretfeldová následovně: „Životaběh pravého vesnického kantora tělem i duší, kterému pocit závazku k rodnému kraji nedal uprchnout za lepšími životními podmínkami do většího města (ač nabídky byly, učitelské i muzikantské), je bohatým zdrojem nesčetných historek, humorných i místy neveselých – a panu rídícímu stačí umět naslouchat. Jeho léty vytříbený a vysokým věkem nijak neporušený vypravěčský styl s jedinečnou jazykovou kulturou zachytil a knižně vydal nakladatel František Šalé, v osobních (a osobitých) vzpomínkách zasvěceného pamětníka mnohého z mizejícího světa na Horňácku osmi desetiletí minulého století."
„Pan rídící" přišel na pódium vzhledem k svému věku pomalým, ale stále důstojným a pevným krokem. Zaposlouchal se do melodií Hrbáčových houslí a neomylně, k radosti všech přítomných, zapěl hlasem stále jistým a svěžím několik ze svých oblíbených horňáckých písní. Ten večer to byl držitel Zlatého slavíka slováckých písní. Františku Okénkovi i ostatním protagonistům lze za vděčné diváky jen poděkovat za večer plný skvělých zážitků a pocitů!
FRANTIŠEK SYNEK
