„V roce 1950 při studiu prvního semestru lesnické fakulty nám přednášel profesor o tom, jak se dostává výživa ze země do stromů tak, aby se dostala až do poslední větvičky. Přednesl tři tehdy známé teorie, ale žádná nebyla dokonalá. Jejich platnost končila ve výšce necelých deseti metrů,“ připomíná úplný začátek všeho vědec z Kyjova. Tehdy mu jen na chvíli bleskla hlavou myšlenka, že když to nedokáží mechanické cesty, tak by to mohly být elektrické.

Po mnoha letech přišel v podstatě náhodou den, který ho definitivně navedl na dráhu, která skončila uznáním vědecké obce.

„Bylo jaro, vyšel jsem na naši zahrádku v Kyjově a tam krásně kvetla višeň. Ten moment, netuším proč, mi ta myšlenka po letech vyskočila ven. Hned jsem si půjčil měřicí přístroje a šel jsem zkusit změřit proud a napětí,“ říká o zlomovém okamžiku. Nic nenaměřil, ale to ho nezastavilo. Půjčil si dva týdny poté od elektrikářů citlivější přístroj. To už měla višeň plody. Jeden zkusil a ručička se mírně pohnula. Zkusil větvičku, pak další a pokračoval ke kmeni a dolů. Každé další měření ukázalo vyšší hodnoty. Začal okamžitě jezdit všude po okolí. Měřil stromy, keře i květiny.

Oslovil svého profesora a ten mu řekl, že tento jev není známý a doporučil mu ve výzkumu pokračovat. Postupně začal objevovat různé zákonitosti. Každý druh měl své, ať rostl na kterémkoliv místě republiky. Později zjistil, že například dub vykazuje stejné zákonitosti, ať roste na Moravě nebo u moře. „Vytvořil jsem z tisíců měření křivky jednotlivých druhů v závislosti na průměru kmene. Když se to dozvěděli Američani, hned mě pozvali na tři kongresy. Tam jsem kromě jiného na druzích, které rostou i u nás, zjistil, že i v Americe vykazují jednotlivé druhy stejné zákonitosti,“ uvádí další objev.

Během let vzniklo mnoho publikací. Vladimír Rajda absolvoval bezpočet přednášek po celém světě. Jeho objev všude mezi odborníky vzbudil rozruch. Všude, kde byl, také měřil. Časem mu napadlo pátrat po tom, jak se měření projeví, pokud je rostlina nemocná. Potom následovaly tisíce nových měření.

„To už bylo náročné na čas. Změnil jsem práci, abych byl blíž domova. Musel jsem vymyslet metodiku. Bylo nutné zaznamenávat i vnější znaky, podle kterých lesáci odhalují nemoci, jako například suché či jinak zbarvené listí,“ vysvětluje odborník.

Jeho metodu dnes mezinárodní odborníci označují za nejracionálnější při určování vitality rostlin. Upřednostňují ji i před počítačovou tomografií. Ta je mnohem zdlouhavější, dražší a navíc dodá informace jen o stavu rostliny v daném průřezu. Proti tomu je prosté změření elektrického proudu a napětí přiložením sondy daleko efektivnější.

Zjistil navíc, že na vitalitě, kterou dokáže změřit, je závislá i kvalita zemědělských produktů. Pouze zdravá rostlina dává zdravé plody. Když je nemocná, bere si z půdy živiny v disharmonickém zastoupení, někdy i jedovaté. Například je v ní málo draslíku a hořčíku.

Jeho metoda se podle dostupných informací nejvíce ujala v USA. Kde všude a kdo ji používá, autora až tak nezajímá. Pro něj je hlavní výzkum. Měří dál a připravuje závěrečnou studii. V ní plánuje odhalit další nová zjištění.