Stromoví chodci nebo také Vítači slunce. Těmito poetickými názvy jsou v některých jazycích označována zvířata kdysi řazená do čeledi lidoopů, dnes do samostatné větve gibonovitých. Jejich hlasité houkání, jímž vítají slunce, nezní jen v džunglích jižní Asie, ale rozléhá se i hodonínskou zoologickou zahradou.

Šikovný, zajímavě vyhlížející gibon lar je tam jedním z obyvatel pavilonu primátů a terárií. Je přitom jedním z jedenácti druhů gibonů, již ve volné přírodě žijí v deštných pralesech i suchých lesech Myanmaru, Thajska, Malajsie, Sumatry a Jávy.

A všechny jsou ohroženy.

„Giboni se u nás objevili poprvé, když jsme koncem devadesátých let minulého století otevírali pavilon lidoopů, opic a terárií. Tehdy k nám přišel pár z Olomouce. Postarší samec Sandy a samice Johana ale neměli zkušenosti s odchovem, mláďata měli spolu poprvé až u nás. Zřejmě nějaká zastaralá etologická chyba však způsobila, že samice o mládě nejevila zájem, a tak přišel ke slovu umělý odchov,“ připomněl začátky historie chovu gibonů v hodonínské zoo její ředitel Miroslav Frais.

O malého Valentýna, jak se mediálně známý gibonek jmenoval, se dnem i nocí starala ošetřovatelka Jana Görlichová.

„Ráda na tu dobu vzpomínám, i když odchovat takové mládě není žádná legrace.

Je to zcela srovnatelné s péči o lidského novorozence,“ říká dnes už zkušená náhradní máma řady dalších vzácných zvířat.

Valentýn, který po návratu do zoo žil jako solitér, brzy osiřel. Johana zemřela, a tak chovatelé zkusili mládě spojit s otcem, což se podařilo. Pak ale přišla rána pro všechny, kdo si giboního kluka zamilovali.

„Zřejmě v důsledku požití většího množství bobtnavého krmiva dostal Valentýn akutní zánět slepého střeva a uhynul. Za nějaký čas odešel i starý Sandy,“ připomněl smutné události zoolog Jaroslav Hyjánek, jehož úkolem bylo chov gibonů obnovit. Hodonínská zoo je totiž vedená v plemenné knize těchto ohrožených zvířat.

Saša a Julinka

„Prostřednictvím příslušného koordinátora jsme před čtyřmi lety získali tříčlennou rodinu z francouzského Bosanque. Samice Betsy a otec Pupuce s sebou přivezli kluka jménem Duke, a co víc, už ve Francii napářená samice za čas přivedla na svět ještě dalšího kluka Sašu,“ rekapituluje zoolog.

Pár, o němž se myslelo, že je už takzvaně mimoreprodukční, překvapil ještě jednou. To když o letošní Bílé sobotě samice porodila dalšího potomka.

„Zatím neznáme pohlaví, ale protože bychom rádi měli i giboní holku, cvičně malému říkáme Julinka,“ říká chovatelka Petra Bílková, která ale lituje, že ve skupince už nějaký čas chybí táta Pupuce, zvaný Pipin. Dostal totiž těžkou cukrovku, oslepl a trápil se natolik, že vysvobozením byla eutanázie.

„Škoda, že už tu není. Byl ze všech nejživější, ale také nejzlobivější. Než se kdo nadál, byl bez čepice či bez brýlí,“ směje se chovatelka, ale zároveň varuje: „Lidé rádi vyzvedávají děti, aby si gibony přes pletivo pohladily. To je ale nebezpečné. Nejenže je pokaždé o něco okradou, ale mohli by ublížit. Dokáží totiž pokousat či vytrhnout člověku vlasy i s kůží,“ upozorňuje Petra Bílková na nebezpečnost svěřenců, ale také je chválí: „Jsou krásní a zábavní. Jejich pohybové schopnosti jsou úžasné,“ rozplývá se nad zvířaty s typicky dlouhýma rukama.

Pohyb jako lidoop

Ty totiž gibon používá k takzvané brachiaci, to jest pohybu, při němž se, pevně zavěšen za jednu ruku, nejdříve rozhoupe a pak švihem bez problému přelétne na další, i několik metrů vzdálenou větev. A to není všechno. Vedle brachiace se umí pohybovat jako lidoop, to znamená, že po stromech dokáže chodit i po dvou a rukama držet rovnováhu.

„Odtud pramení jejich označení stromoví chodci,“ přidává Petra Bílková informaci o vzácných zvířatech, která hodonínská zoo může nyní poskytovat i jiným zařízením. „Například Duka si odvezli v rámci chovatelské spolupráce do Zoo ve Spišské Nové Vsi, kde zakládají chov gibonů,“ pyšní se ředitel zoo.

Autorka: Bohuna Mikulicová