Školákům při besedách projektu Příběhy bezpráví vyprávěl, jaký měl život za minulého režimu nebo co se dělo v československých věznicích v padesátých letech minulého století.

„Nejhorší byl Leopoldov,“ uvádí. Tam to kvůli nelidským podmínkám Hubačka „dotáhl“ při své výšce 170 cm na pouhých dvaačtyřicet kilogramů váhy.

Když ale mluví o tom, že společnost ovládali estébáci, má na mysli nejen minulost, ale i žhavou současnost.

„Jejich vliv stále trvá. Tehdejší členové StB jsou dnes ve vysokých politických funkcích nebo zastávají důležité posty ve státních úřadech. A nejen to. Jsou další, kteří o jejich minulosti vědí a těmi jsou ti funkcionáři držení v šachu,“ říká Hubačka.

Za pravdu mu dává i jeden z filmů, který při středeční besedě viděli dívky a chlapci vyšší odborné školy ve Bzenci. Bývalý estébák se v něm chlubí, že řídil síť asi sta agentů StB, ale odmítá jakoukoliv identifikaci kteréhokoliv z nich. Všichni jsou podle něj ve vysokých funkcích.

Hubačka cítil nátlak i v nové době, kdy byl po roce 1997 jedním z hlavních svědků soudu s Aloisem Grebeníčkem a Ludvíkem Hubačkou, kteří sloužili ve věznici v Uherském Hradišti. Dostával anonymní výhružné dopisy a dokonce i balíček, který museli otevřít pyrotechnici.

„Jeden člověk mě dokonce zastavil přímo při vycházce v Hodoníně a do očí mi řekl, abych dal raději od Grebeníčka ruce pryč,“ vzpomíná si na nepříjemnou událost.

Do bezvědomí

Odsouzení Grebeníčka ani Hubačky se ale nedočkal. Oba zemřeli dřív, než mohli být odsouzeni. Co mu oba zmínění při výsleších prováděli, o tom mluví nerad. Vzpomínky na to už vytěsnil. Když to ale školáci chtějí slyšet, překoná se, i když si nepamatuje vše. Jak vysvětluje, každý z jeho výslechů končil bezvědomím.

Zatímco Pavel Hubačka se podobných besed účastnil už mnohokrát, starostka Ždánic Iva Stafová zažívala v týdnu premiéru. Vůbec poprvé veřejně mluvila o tom, proč se v roce 1980 rozhodla jako úspěšná sportovkyně a mistryně světa v cyklistice emigrovat. Po jednom ze závodů zůstala v Rakousku.

„Mé důvody nebyly ani tak politické, jako spíše sportovní,“ vyprávěla ždánickým školákům. Chtěla se dále rozvíjet. Emigrace pro ni ale paradoxně znamenala konec kariéry. I když měla na rakouské straně domluvené, že bude moci reprezentovat novou zemi, nevyšlo to. Československý sportovní svaz podal mezinárodní protest, kvůli kterému nemohla závodit na olympiádě v Moskvě. Jelikož se navíc měla co ohánět, aby se po dobu zákazu uživila, vrcholového sportu se vzdala.

„Myslím, že takové besedy mohou dětem dát mnoho. Hlavně filmy, které se přitom promítají, jsou hodně působivé. Seděly pak jako pěny a poslouchaly,“ říká ředitel ždánické školy František Markus.

Školáci ze Ždánic pak také svou starostku zasypali dotazy. Zajímali se, jaké problémy měla po emigraci její rodina, nebo jak vycházela se sportovci z bývalého Sovětského svazu.