Každý den musí překonávat překážky. Asi nejvíce jej trápí nerovnosti chodníků a chybějící nájezdy. „Při jízdě musíme pečlivě sledovat cestu. Ondra dopředu hlásí nerovnosti. U každé z nich musím vozík nadzvednout a přejet ji velkým kolem, protože malá kolečka se v ní zaseknou,“ popisuje jízdu s Ondrou maminka Zdeňka.
Podle ní vozíčkář bez doprovodu nemá ve městě šanci. Když přijede až k domu, musí zdolat prudký nájezd v chodbě, pak použít buď výtah, nebo schodolez. „Výtah je rychlejší varianta. Ale pokud je mimo provoz, nedostaneme se ani nahoru, ani dolů. Dříve se dal Ondra přenést, ale dnes už je hodně těžký,“ říká maminka. Schodolez je zase pomalý.
„Kdybychom jej měli používat, museli bychom se do školy vypravovat o půl hodiny dříve, proto uvažujeme o pořízení plošiny,“ doplňuje Zdeňka Černochová. Do školy jezdí Ondra zásadně autem. Jednou ale chtěl jet do školy mermomocí autobusem.
„Řekli jsme si, že vyzkoušíme bezbariérovou dopravu. Spoj však nebyl označený, a tak jsme na něj delší dobu čekali. Nevím, jak je to dnes, ale tehdy jsme přijeli pozdě,“ usmála se nad jízdou autobusem matka. Ondra navštěvuje „duhovou“ školu v Bažantnici. Škola je bezbariérová, žádné problémy tam nemá.
„Využíváme nový výtah, který nás dopraví do vyšších pater,“ uvádí maminka, kterou však trápí to, co nastane za dva roky, až Ondra školu opustí. Jediná možnost dalšího vzdělávání, kterou mohou dospělí postižení využít, se totiž nabízí až v Brně. To je pro Černochovi nemyslitelné.
„Raději si ani nechci představovat, že Ondra zůstane doma jenom se mnou a já s ním. Je zvyklý být mezi lidmi,“ uvažuje Zdeňka Černochová. Podle ní je v Hodoníně více rodin v podobné situaci. „Tuto problematiku řešíme i na schůzkách s vedením města. Byli bychom moc rádi, kdyby se nám podařilo nějaké řešení najít,“ zakončuje maminka.
