K vytvoření přesných a jak se patří tvrdých varhánek na kožených botech je kromě zkušeností potřeba prý především síla. Ovšem ne taková, jakou lze vidět u zápasníků nebo kulturistů. Je třeba mít sílu v prstech. „Nevěřila jsem tomu, ale když jsem dokončila první boty, třepaly se mi prsty celou noc. Zkoušela jsem to učit jednoho pána, který také pracuje na krojích. Chlap jak hora, ale nezvládl to. Má silné ruce, ale ne prsty,“ potvrzuje pravdivost staré pravdy Šťastná.

K opouštěnému řemeslu se přitom dostala spíše z nouze. „K narozeninám jsme před lety dostala nenavrapené boty. Vrapit jsem si je nechala u Filomény Sedláčkové, která to dělala celý život. Tehdy jsem se jí zeptala, komu své ojedinělé zkušenosti předá,“ vzpomíná mladá žena. Už tehdy paní Filoméně táhlo na devadesát. „Na to je potřeba mít vlohy, ale postup je tajemství. Vezmu si ho do hrobu,“ překvapila jí odpověď.

Když později potřebovala vrapit druhé boty, přesvědčoval ji jejich autor, švec František Tureček z Kostic, ať to zkusí sama. Nebylo ale nikoho, kdo by jí předal zkušenosti.

„Pan Tureček mi jen poradil, ať vrapy tvrdím klihem. Ani jsem nevěděla, co to je. Začala jsem to zkoušet na starých botech. Učila jsem se pokusy a omyly,“ vypráví dnes.

Dlouho jí prý trvalo, než napříkald vyladila, kolik má dávat klihu. Pokud se ho dá hodně, boty příliš ztvrdnou. Každá kůže je také jiná, jinak se chová. Učila se také, jak o boty pečovat.

Její práce je a bude pro kroje v okolí Kyjova nenahraditelná. Se starými boty, i když velmi kvalitními, ženy nevyjdou. Každá další generace má totiž jiné proporce noh. „Ženám se zvyšují nárty a také zvětšují chodidla. Staré boty dnešní děvčata ani neobují. Proto se musí dělat nové,“ vysvětluje vrapérka. Na rozdíl od své zkušenější sousedky se svým výrobním postupem netají.

Nová nevrapená bota se musí první namočit ve vodě. Pak se vycpe speciálně tvarovanou punčochu plněnou slámou, která ji celou vyplní. Pak už přijdou řadu prsty. V rukách se musí jedna varhánka po druhé vyskládat. Až dílo uschne, samozřejmě volně, mimo tepelný zdroj, pak se bota znovu namočí s troškou klihu a práce začne nanovo. Postup se opakuje tolikrát, až mají vrapy požadovaný tvar a tvrdost. Postup musí být raději pomalejší než rychlejší. Každá kůže je totiž jiná. Když se napoprvé dá příliš mnoho klihu, bota ztvrdne jak plech.

Na jednu botu vychází osmadvacet až třicet vrapů. Když jde všechno jako po másle, trvá jedna série vrapení u jedné boty přibližně hodinu. To se ale nestává často.

„Nemám k tomu žádnou pomůcku. Snad na to existují nějaké pomocné desky, ale já je nemám. Mám tu jedny starší boty. Ty mají vrapy, které bych v životě nedokázala udělat. Myslím, že ty byly dělané pomocí nějaké pomůcky nebo přípravku,“ uvádí žena.

Už je to skoro sedm let, co s vrapením začala. Kolik párů za sebou má, neví. Po roce a půl jich bylo tři sta. Pak přestala počítat. Všechny zájemce ani nestačí odbývat. Takový je o vrapení zájem.