O víkendu měla možnost se opět vidět s těmi, kteří tam byli s ní, a zavzpomínat. V obci se totiž uskutečnilo smuteční setkání u příležitosti sedmdesáti let, které uplynuly od doby, kdy nacisté lágr ve Svatobořicích v místech bývalého uprchlického tábora zřídili. „Pamatuji si, že již trochu mrzlo, když jsme šly pěšky z kyjovského nádraží do lágru. Smutný průvod, v němž šli na čele transportované ženy, za nimi pak zubožení muži. Spolu se mnou z naší rodiny zde pochodovali i tři moji strýcové," pamatuje si žena dodnes.

Její slova zachytil svatobořický rodák Jan Kux, který u příležitosti jubilea sepsal brožuru vzpomínek čtyř internovaných, kteří ještě žijí. „Co se člověk dozvídá z médií, bývá často zkreslené a především toho je málo. Pamětníků přitom ubývá. I proto jsem zachytil vzpomínky přímo těch, kteří život ve svatobořickém lágru zažili," vysvětluje Kux, který je odborníkem na toto téma.

„Nejsmutnějším transportem, který do Svatobořic tehdy přišel, byl ten ze zámečku Jenerálka. Byly v něm samé děti," připomněl starosta Svatobořic-Mistřína František Měchura při svém projevu při sobotní vernisáži. Ta představila putovní výstavu, která se věnuje tématu takzvaných svatobořických dětí. Šlo o potomky těch, kteří byli gestapem popraveni po atentátu na Heydricha.

Dodnes se tyto „děti" scházejí. Žije jich ještě šestnáct. Na víkendové smuteční setkání jich dorazilo dvanáct. „V počátku jsme se těšili, až se zase uvidíme s rodiči," vzpomíná si stále Alena Staňková, která byla jednou z nich. Děti se totiž až po válce postupně dozvídaly, že jejich rodiče byli v době jejich internace už po smrti. V lágru ti nejmenší dokonce zapomněli svá jména. Platil totiž zákaz je používat.

Na setkání ale dorazili i někteří z těch, kteří tehdy v obci či nejbližším okolí žili. Mnozí z tehdejších obyvatel se totiž zapojili do materiální, ale i psychické pomoci, kterou internovaní potřebovali.

„Žádný z nich určitě nezapomněl na tamní Vánoce, kdy jim obyvatelé vesnice přes ostnaté dráty přišli zazpívat koledy," připomněl přítomný předseda Českého svazu bojovníků za svobodu Jaroslav Vodička.

Součástí vzpomínání ale nebyla jen celodenní akce ve Svatobořicích-Mistříně. U příležitosti výročí Český svaz bojovníků za svobodu předával medaile či pamětní listy lidem z regionu, kteří se zapojili za II. světové války do odboje. Za většinu z nich se dostavili příbuzní, nejčastěji děti či vnuci, protože málokdo z jmenovaných dodnes žije.

Tábor ve Svatobořicích byl jedním z těch, které nacisti zřídili pro rodinné příslušníky těch, co za války emigrovali, aby se zapojili do zahraničního odboje. V průběhu necelých tří let jím prošly tisíce vězňů.

Neustále tam bylo více než tisíc „obyvatel". Přebývali v oploceném území za třímetrovým, neprůhledným, dřevěným plotem, za ostnatými dráty a pod dozorem ozbrojených hlídek v kulometných věžích. Dnes ve stejných místech sídlí provozovny místních firem.