„Děkuji Bohu za to, že v tomto jsem jako Karel Fiala. Ten hrál v mnoha filmech a divadelních představeních, ale pořád byl Limonádový Joe. Já jsem zase rotný Soudek nebo kulak Vata. Asi bych si přál, aby mne lidé poznávali podle jiných rolí, ale zaplať pánbůh za to – za Soudka či Vatu,“ svěřil se Šimáček v minulosti redaktorovi Deníku Rovnost. Lidé ho přes tyto postavy poznávali od Chebu až po Vsetín.

Herec, publicista a pedagog se i po přestěhování do Prahy vždycky hrdě hlásil ke své Strážnici. V jeho milovaném městě pod Bílou věží zůstává jeho mladší bratr Svatopluk, který po covidu opět rozjíždí rodinnou hospodu. „Byli jsme každý jiný, každý měl své zájmy,“ řekl Svatopluk Šimáček. Paradoxně právě jeho duchovně a literárně založený bratr ho přivedl k jeho životnímu koníčku, ke stolnímu tenisu. „Milan jej taky hrál, ale tolik mu nešel. Tak přešel na tenis,“ zavzpomínal Svatopluk, který je i pingpongovým šampionem republiky.

Požár rodinného domu. Ilustrační foto.
V Blatnici hořel dům. Hasiči požár likvidovali šest hodin

Právě Strážnice a tamní gymnázium se stalo pro Milana osudové, nejen co se týká vzdělání. Právě tady totiž přičichl k divadlu. Jeho tamním starším spolužákem byl režisér, scénárista i herec Břetislav Rychlík. „Milan se kamarádil s mým bratrem i se mnou. Začal chodit na představení HaDivadla, kultovního divadla osmdesátých let. Úplně ho to vykolejilo a ovlivnilo život. Jezdil s námi na premiéry a bydlel i u mě v podnájmu,“ připomněl Rychlík s tím, že Milan Šimáček tehdy chtěl být tajemníkem HaDivadla.

Jenže tento post už měli obsazený. „Seznámil se ale přese mne s Arnoštem Goldflamem, a ten mu sehnal místo v Ypsilonce. Tam začal menšími rolemi, ale uviděl jej tady režisér Kachyňa a obsadil do němé role blázna. Začala tak jeho éra,“ zavzpomínal Rychlík s tím, že si večer připije k Šimáčkovým šedesátinám dvěma deci vína.

Herec a také ekonom Milan Šimáček se vracel na rodnou hroudu i později. Například tady spolupracoval s místním podnikatelem Rudolfem Bauerem na tom, aby se na domě ve strážnické ulici Grůska, kde tvořil malíř František Cundrla, objevila pamětní deska upomínající na tohoto akademika. „Spolupracovali jsme spolu vícekrát,“ podotkl Bauer s tím, že spolu byli ve Strážnici i u založení místního Občanského fóra. Jak doplnil, poté, co Milan Šimáček zemřel, tak také navštívil místo jeho posledního odpočinku na strážnickém hřbitově. Poslední rozloučení s ním se však konalo v chrámu svatého Víta v Praze. Poslední Šimáčkova filmová role byla v Marhoulově válečném snímku Nabarvené ptáče. Premiéry se nedožil.

MILAN ŠIMÁČEK (21.4. 1962, Hodonín - 24.9. 2018, Praha)

Milan Šimáček. Veliký chlap. Mohutná postava, dobrácký výraz. Tak si ho většinou lidé pamatují z jeho filmů.

Osud mu nedopřál dlouhý život, jeho životní pouť skončila už pár let před šedesátkou. Odešel hodně nečekaně, těžkou nemoc nepřekonal. Šedesáté narozeniny by oslavil právě letos, 21. dubna.

Narodil se v Hodoníně a vyrůstal ve Strážnici. Sem také chodil na základní školu a poté vystudoval strážnické gymnázium. Spolu s bratrem, o tři roky mladším Svatoplukem, zde prožívali dětství, věnovali se svým zálibám a koníčkům.

Už na strážnickém gymnáziu ho zajímalo divadlo. Byla to věc, která ho začala přitahovat a neopustila ho do konce života. Ovlivnilo ho HaDivadlo a jeho spolužák z gymnázia Břetislav Rychlík. Milan se pustil do amatérského divadla a měl úspěch. A k divadlu směřoval dál. Po nějaké době se mu podařilo dostat se do pražského Studia Ypsilon. Nedostal se sem jako herec, ale nastoupil do manažerské funkce. Na ypsilonské jeviště se však, vedle své běžné práce pro toto divadlo, přece nakonec dostal. A odtud se dostal i před filmové kamery.

Podoba nové sochy na Nákle, svaté Orosie.
Rozčtvrcenou princeznu ukáží na vrchu Náklo. Bude tam první ženou. Víme proč

Zásadní pro něj byla příležitost od legendárního režiséra Karla Kachyni ve filmu Blázni a děvčátka z roku 1989. A brzy, na začátku devadesátých let, přišly role ve dvou filmech, na něž se, pokud jde o jeho filmové role, nejvíc vzpomíná - vojáci Soudek a Vata v Tankovém praporu a Černých baronech. Dá se říct, že v těchto rolích se přímo našel. Rád na tato natáčení vzpomínal. Velice rád si připomínal také další setkání s Karlem Kachyňou ve filmu Kožené slunce. I další filmové role mu přinášely radost. Poslední z nich, postavu ve velmi drsném válečném příběhu Nabarvené ptáče režiséra Václava Marhoula ještě stihl natočit, jeho premiéry se však už nedočkal.

V kinematografii se vyznal, v naší i zahraniční, a tak se filmu se věnoval nejen jako herec. Psal i recenze a byl zván do porot různých filmových festivalů, nejen u nás, ale i v zahraničí. Užíval si i divadelní hraní. V posledních letech mu přinášela radost role policisty ve hře Chlap na zabití. S divadelní společností Pantheon production procestovali s touto hrou, vedle hraní na pražské domovské scéně, celou republiku. Řada diváků vzpomíná na jevištní potyčku s jednou z hlavních postav hry, v níž se jeho kolega Filip Blažek vždycky pořádně nadřel, aby téměř dvoumetrového pořízka zpacifikoval a odklidil pryč. Tato hra je dodnes na repertoáru, a tak i v případě Milana Šimáčka platí oblíbené herecké motto - show must go on. Shodou okolností v den nedožitých Milanových šedesátin je Chlap na zabití opět na programu, na vystoupení v Rožnově pod Radhoštěm.

Létající rabín je pětičlenný ansámbl jejichž tvorba je založená na světské židovské hudbě zvané klezmer.
Víno a židovská hudba. Netradiční kombinaci nabídl koncert kapely Létající rabín

Přes svůj velký zápal pro film a divadlo nebyl Milan Šimáček pouze herec. Šíře jeho zájmů byla obrovská. V tomto ohledu tedy nepřekvapí, že se ,,nespokojil" se studiem pouze jedné vysoké školy. Mimo svých studentských angažmá na různých školách se věnoval spoustě dalších aktivit, byl také novinářem, literátem, ekonomem a s trochou nadsázky by bylo možné dodat - a tak dále a tak dále. Čemu všemu se věnoval, v čem všem se vyznal, co všechno byl schopen stihnout…

Působil také jako lektor v pražské Katedrále svatého Víta, to znamená, že byl pověřený předčítáním při bohoslužbách. Nebyl veden k víře od dětství, ale postupně si k ní hledal cestu, hodně o ní přemýšlel, diskutoval o ní, studoval ji. I díky svému působení ve svatovítské katedrále, v tomto srdci našeho křesťanství, byl po jeho smrti udělen souhlas, aby bylo poslední rozloučení s ním právě zde. Další rozloučení, rodinného charakteru, se posléze konalo ve Strážnici. Zde, na místním hřbitově, je pochován v rodinné hrobce, jak si na sklonku svého života přál.

Ne všechno bylo v jeho životě růžové, ne všechno se mu povedlo, ne všechno udělal správně. Udělal řadu chyb, především v osobním životě, řady věcí později litoval. Setkal se i s existenčními problémy, finančními těžkostmi, věcmi, které nebyly zrovna radostné. Přesto se snažil žít naplno, byl to velký srandista a také milovník dobrého jídla. Byl rád v kontaktu se svými přáteli, hodně si s nimi dopisoval, což znamenalo, že díky tomu, ruku v ruce se svou publikační činností, trávil spoustu času tříbením myšlenek a psaním. Své dopisy občas zakončoval svým oblíbeným latinským rčením CARPE DIEM… To se dá do češtiny přeložit jako UŽÍVEJ DNE. Vzpomínka na něj a na tato jeho slova může povzbudit i v dobách neradostných a těžkých.

Tomáš Hajn, JAMU, Brno, kamarád Milana Šimáčka