„Vždycky jsem obdivoval ten klid při práci s takovým nářadím. Bylo to strašně jednoduché. Žasl jsem, co za krásnou práci to dokáže v tom poli udělat, aniž by se použila technika,“ pochvaluje využití koní v zemědělství. Sněhotu toto statné zvíře nadchlo natolik, že se prací s nimi živí už třicet let. Za tu dobu koní vystřídal pětatřicet.

Nasbíral řadu zkušeností a příběhů. Že u nich ale zůstane natvrdo, nevěděl. Vystudoval zemědělskou školu a po revoluci koupil první kobylu na pole. „S tím bych se tehdy neuživil, tak jsem koupil koně a šel do lesa. Neměl jsem nic. Vybudoval jsem vše na zelené louce,“ vzpomíná.

Sedmapadesátník původně začínal se stanicí připouštěcích hřebců. Zde choval Českomoravského belgického koně, poté přešel na Slezského norika. „Nebylo kobyl. Jsou úzce profilové zboží a v okolí nikde nejsou. Staří sedláci umírali a neměl to po nich kdo zdědit, takže se v okolí už nevyskytovaly,“ vysvětluje svůj záměr přesedlat na hřebce a valachy v soukromém sektoru.

Třetí odpočívá v maštale

S nimi převážně tahá dřevo a klády z lesa nebo orá na poli. Se synem pracují spolu. Každý má jednoho a třetí odpočívá v maštale. „Koně máme silné, takže to stáhne sám jeden. Za ty roky vím, co v nich je. Zbytečně je nechci přetěžovat. Když nemůžou, tak se to zredukuje. Ale zatím si vždycky poradili,“ vychvaluje si své Slezské noriky.

Výhodou tohoto řemesla je podle něj hlavně ekonomika, klid a ekologický dopad zvířete. „V případě vlhkého počasí kůň neudělá žádnou škodu. Nevytiskne koleje. Když je v trávě kvítečko, tak to koňské kopyto nic nepoškodí a brány za tím také ne. Kdežto kolové nebo pásové vozidlo to poničí,“ zdůrazňuje.

Takových jako Sněhota je v České republice pomálo. Nejhojnější skupinou jsou koňáci ze severu Moravy a jižních a středních Čech. Jen malá část z nich se ale tažnými koni doopravdy zcela živí. „Možná jsem se měl narodit sto roků zpátky. Tato doba mi moc nevyhovuje," naráží Sněhota na opomíjené tradiční zemědělství a ruch ve městech.

S šestiletým Nanukem, jedenáctiletým Nilem a třináctiletým Jasánkem jezdí okrajově spravovat travnaté plochy i do Brna. Převážně se starají o parky Lužánky a Špilberk, nebo stahují dřevo z Wilsonova lesa v Žabovřeskách. Vyskytnou se výjimečné situace, kdy rýhy vytvářejí například na travnaté ploše v Černovickém sídlišti nebo před hotelem kousek od DRFG arény.

Rychlý úprk domů

Příliš nadšený z toho ale dlouholetý milovník koní není. „Ten kůň nepatří do města, ale na pole na dědinu a do lesa. Jemu to nedělá dobře, jsou tu strašné hluky a lidé. Když nám pan ředitel Veřejné zeleně města Brna zavolá, že je potřeba tady něco udělat, přijedeme. Ale strašně rychle se stěhuju zpátky do své domoviny a do lesů,“ svěřuje se.

V Žarošicích se o koně starají se synem sami. „Je to denní rituál. V životě jsem nebyl nikde na dovolené,“ směje se.

Jeho život se točí kolem zajištění potravy a následné práce se čtyřnohými chladnokrevníky. Místo výběhu v ohradě koně ustájil v maštale a dostatek pohybu koně dostanou při zápřahu v práci. O víkendu potom všichni odpočívají. Nejlepší období pro práce v lese je podle Sněhoty zima, kdy se kopyta pěkně zchladí.

Na svém účtu má Oskar Sněhota i několik vítězství ze soutěží v orání či koňských tahání. Nejmladšího koně Nanuka si na závody teprve šetří. „Za ty roky jsem si v té rolbě udělal jméno. Nemůžu si dovolit dojet s koněm, co by vyhořel. V Nanukovi vidím ale velkou budoucnost. Na tu hmotnost má strašný potenciál. Silný koník to je a mám z něj radost,“ slibuje si od nejmladšího tahače. Na případné letošní závody by měl být připravený.

BARBORA PEŠTÁLOVÁ