"Čau čau,“ zdravil mě vždycky Peťa, když přišel ráno do redakce. Znali jsme se teprve krátce, ale oblíbil jsem si jej už po pár dnech. Byl vlídný a přátelský. Zkrátka fajn kolega. Když jsem se poprvé vrátil s fotkami, které byly řekněme ne úplně ideální, neváhal a ihned mi názorně předváděl, jak se má daná situace zachytit.

Při návštěvě milotického zámku mi zase vyprávěl o tamní legendě. Černé paní, která přebývá v areálu. Báchorka? Snad. Ale pro mě krásná báchorka. Chvíle, kdy jsme stáli na nádvoří, se mi nadlouho vryla do paměti. Jeho radami se řídím dodnes a jsou mi velice užitečné. Bohužel jsem se toho od něj nemohl přiučit víc.

Když šel tehdy z práce domů, křičel jsem na něj: „Zatím ahoj. Uvidíme se zítra.“ Stál mezi dveřmi a po malém zaváhání odešel. Už jsme se neviděli. Petr Lysoněk přes noc zemřel. Jeho židle zůstala najednou prázdná a notebook zaklapnutý. Zbyly nám na něj jen vzpomínky a pletený Pejsek, který dohlíží na redakční mumraj. Když se mu něco nelíbí, sklopí hlavu. Vždycky mu ji ale narovnáme, aby měl dobrý výhled. Už je to rok, co Petr odešel tam nahoru. Asi je mu lépe. Takže Petře: „Chybíš nám všem.“