Pavel Novák z Mikulčic si krátil cestu z kina přes koleje. Projíždějící rychlík však zachytil jeho batoh a mladý muž zemřel. Na železniční trati mezi Mikulčicemi a Lužicemi není smrt ničím výjimečným. Místní lidé se ale z několika nešťastných událostí nepoučili. Dál si krátí cestu přes koleje a ignorují vybudovaný podchod. Pozemek patří dráze, která situaci nijak neřeší.

Podle bývalého starosty obce Vlastimila Glosse by přitom stačilo prodloužit ochrannou protizvukovou zeď o třicet metrů, aby lidé přes železniční trať nechodili. „Navrhoval jsem aspoň hustě vysázené stromy, ale Stavební úřad v Olomouci tvrdil, že nejsou peníze,“ řekl Gloss. Podle drážního inspektora v Mikulčicích Josefa Janíka lidé, kteří přecházejí koleje, jednají na vlastní nebezpečí. „Je to zakázané, kolem trati jsou cedule s upozorněním,“ připomenul. Cesta k nádraží je podle obce i místních lidí špatně řešena.

Do podchodu vedou jen schody, proto místní na kolech raději přeskakují koleje. „Situace je složitá, chtěli bychom ale úsek sami spravit, abychom zamezili dalším nehodám,“ sdělil současný starosta Mikulčic Josef Helešic, který se chce sejít se zástupci drah. „Trať i protihluková stěna byly postaveny v souladu se schváleným projektem,“ uvedl Jiří Šťastný ze Správy železniční dopravní cesty. Stěna ale končí těsně u vyšlapaného chodníčku v místě tragédií. „Prodlužovat stěnu nemělo smysl, protože v místě končí zástavba a není koho chránit před hlukem,“ vysvětlil Šťastný. Podle něho by případný bezpečnostní zátaras měla postavit obec, protože dráhy na to prý nemají peníze.„Lidé si stejně najdou jiné místo. To bychom museli postavit plot kolem devítí tisíc kilometrů tratí v celé zemi,“ tvrdil Šťastný.

Se smutkem v očích i v hlase vzpomíná na rodinnou tragickou událost Pavel Novák z Mikulčic. Před více než pěti lety mu zemřel na kolejích syn. Pavel šel s kamarádem z kina. Komplikované spoje hromadné dopravy je oba donutily zkrátit si cestu přes vlakové kolejiště na trase mezi Lužicemi a Mikulčicemi. „Tenkrát padal sníh, tak nebylo slyšet, že přijíždí vlak,“ říká otec tehdy pětadvacetiletého hocha. Osudový šestý prosinec 2001 se natrvalo vryl do jeho paměti. „V hustém sněžení nebylo vidět ani světla nádražní haly,“ vybavuje si ten den.

Nešťastnou noc si přehrává v hlavě přesně, jako by se to stalo teprve včera. Synův batoh zachytil rychlík, který tudy zrovna projížděl, a strhl mladíka pod kola vlaku. Nehodu nepřežil. V místní obci dříve nezastavovaly autobusy. Lidé se většinou museli vracet dlouhé kilometry zpátky do centra. Přestože jen o pár metrů dál dělí kolejiště bezpečný podchod, lidé chodí stále přes koleje.

„Nepoučili se, protože si myslí, že jim se to přece nemůže stát,“ míní Novák. Každý rok přitom na stejném místě zemře nejméně jeden člověk. „Lidé přes koleje chodí nejen na vlak, ale i do svých vinohradů za kolejemi,“ upozorňuje. Často jsou to i stařší lidé, kteří mají problém s rychlou chůzí. Před rozjetým vlakem pak nemají žádnou šanci na únik. Pochod, který je jen o pár metrů dál nemá bezbariérový přístup. „Je pro ně jednodušší jít přes kolejiště, než nosit kolo v ruce po schodech nahoru a zase dolů,“ vysvětluje Pavel Novák.

Pokud by se podařilo zeď protáhnout, zmírnilo by točasté přecházení. Obec o tom chce o tom jednat s dráhami. „Snad by to pomohlo,“ zamýšlí se Novák a smutně se zahledí směrem k trati, která je od jeho domu vzdálená jen několik desítek metrů.