Zřejmě nejvýznamnějšího mezníku ve II. světové válce se zúčastnila také rodačka z Ratíškovic, Eva Laptěva, která se po padesáti letech v Rusku vrátila před patnácti lety zpět domů. O své zážitky se podělila se zájemci při besedě na vlkošském úřadě pořádané tamním Military muzeem. Na besedu přijel i tajemník konzulátu Ruské federace Nikolaj Brjakin.

„Je důležité připomínat si historii. A v paní Laptěvě máme konkrétního člověka, který může podat pravdivé svědectví,“ řekl ve Vlkoši tajemník konzulátu.

Paní Laptěva vzpomenula nejen samotné boje, ale život, který v Rusku válce předcházel. Obzvlášť období krize ve třicáctých letech na návštěvníky besedy zapůsobilo. Děti v místnosti ani nechtěly věřit, když slyšely, že celý rok 1933 byl dvorek rodiny holý, protože její členové jedli z hladu i trávu. Hrozné období krize, hladomoru, pak vystřídalo ještě horší období války.

„Pracovala jsem u koz. Zrovna jsme začali pracovat na novém ustájení, když přišla ta hrozná zpráva,“ vzpomíná si přesně, kdy se dozvěděla o začátku války. Tento moment od základu změnil život v oblasti Stalingradu, kde její rodina žila.

Muži odešli na frontu a ženy musely zastat jejich místo. Navíc musely později zabezpečovat týl a například také kopat tři metry hluboké protitankové jámy. Rodačka z Ratíškovic ale šla ještě dál.

„Podplukovník Radimcev přišel jednou s tím, že vojsko se blíží. Nestačí zbraně, náboje ani lidé. Potřeboval čtyřicet děvčat přímo na frontu. Nakonec nás šlo o jednu méně,“ vzpomíná žena. Ihned po příjezdu na výcvikové místo šly ženy do sprch. Když z nich vyšly, navzájem se nepoznaly. Všechny byly nakrátko ostříhané a v uniformách.

Po dvoutýdenním výcviku šly na frontu. Musely jít v lednu třiačtyřicátého roku pěšky hlubokým sněhem. Než přišly na místo určení, Novočerkask (u Rostova na Donu), ušly více než sto kilometrů.

„Byla jste v týle, nebo jste i střílela?“ zazněla na besedě očekávaná otázka. „Všechno jsem musela, i střílet,“ odpověděla pamětnice. Dodnes přesně neví, jestli někoho zabila. Když se vyskytla v boji, střílela k nepříteli, ale nepřehledná situace jí nikdy nedovolila vidět jak úspěšně.

V bezprostřední blízkosti bojů zůstala téměř půl roku. Vypořádat se musela s i bolestmi slepého střeva. Za jiných okolností by šla hned na operaci. V bojích na takový zásah nebyl čas. Lékaři jí do bolestivých míst jen napíchali injekce proti bolestem.

V květnu 1943 se situace začala obracet a vojska maršála Malinovského začala německou armádu tlačit zpět. Brzy poté přišel příkaz: zůstanou jen ranění, ženy se musí vrátit domů, nemá kdo sklízet pole.

Dnes už prý paní Laptěvu vzpomínky na válku neděsí. Životní náplní se jí staly děti, později vnoučata. Jejich výchova zatlačila hrůzné okamžiky do pozadí.

Po válce se někteří členové rodiny vrátili do Ratíškovic. Několikrát je v průběhu let přijela navštívit. Nakonec se i ona vrátila.

I v šestaosmdesáti letech má spoustu elánu a chuti vzpomínat. Každého, kdo bude chtít slyšet její zážitky z Ruska, ve svém pokoji v ratíškovickém domově důchodců prý přivítá.