Zhusta, chlapci, zhusta, konec masopusta! Masopust sa krátí, už sa nenavrátí! zpívá se v jedné z řady slováckých fašankových písní.
Období masopustu a především jeho poslední tři, čtyři dny patří v lidovém výročním zvykoslovném kalendáři k nejveselejším. Masopustní období, jímž je odborně označována doba od svátku Tří králů do Popeleční středy, bylo nejen časem tanečních zábav, bálů, plesů a různých merend, ale také časem domácích zabijaček, svateb a tudíž hojnosti. Vše veselí i celé masopustní období vrcholilo maškarními průvody a veselými obchůzkami s řadou typických znaků a úkonů. Jejich prapůvod můžeme hledat nejen v předkřesťanských pohanských zimních slavnostech, ale v době našemu věku bližší ve slavnostních setkáních členů cechů řemeslníků. Ti se vždy počátkem roku scházeli k společným koledám a zábavám. Při nich například bednáři dovedně tančili s obručemi, časté bylo předvádění skupinových tanců s meči nebo noži v podání skupin nožířů nebo řezníků. Ti také provozovali zvláštní cechovní zvyk, při němž tovaryši i mistři za všeobecného veselí a zájmu okolí vyhazovali některého svého druha nebo nevelkého chlapce do výše pomocí napjaté kravské kůže nazývané pádlo. O tomto masopustním zvyku řezníků se zmiňuje také Jan Amos Komenský ve spise Moudrosti starých předků.
Zábavy jednotlivých cechů postupem let nahradily taneční večery dřívějších různých společenských, kulturních a vzdělávacích spolků, později také sportovních či tělocvičných jednot nebo politických stran. Vyznačovaly se všeobecně přátelskou a uvolněnou atmosférou, společenským duchem, veselou až nevázanou zábavou, tancem a zpěvem, při čemž samozřejmě nechyběla hojnost jídla a pití.
Konec masopusta! Tancujme, chlapci, zhusta…
Naši předci konec masopustu, lidově zvaného ostatky, končiny nebo fašaňk, slavili důstojně a velmi okázale, přesto až rozmařile a obvykle po celé čtyři dny – od soboty až do půlnoci z úterý na Popeleční středu, po které následovalo sedmitýdenní období půstu až do Velikonoc.
Výrazným znakem těchto dnů byly okázalé masopustní průvody masek, všeobecné veselí a rozvernost, povinnost veřejnosti zapojit se do zábavy a tance, ale také nabídnout nebo přijmout dobroty domácí zabíjačky či jiného pohoštění, náležitě ocenit štědrost domácích a vyjádřit pocity spokojenosti.
Ve většině oblastí Moravy se dřív na ostatky volili představitelé chasy - stárci - na celý nadcházející hospodářský rok. V některých obcích na Hané předávali navíc radní obecní právo zástupcům chasy, kteří se pak po tři dny starali o správu obce. Zvláštním znakem masopustních koledníků bylo právo – ferula. Někde to byl meč ozdobený šátky a pentlemi, jinde jen dřevěná hole, rozličně tvarovaná a zdobená.
Na jihovýchodní Moravě na Slovácku, v okolí Uherského Brodu, Uherského Hradiště, Strážnice, Kyjova a Břeclavi, chodí dodnes v ostatky fašaňkáři. Ulicemi prochází i s muzikanty dům od domu veselá skupina maskovaných chlapců, děvčat, mužů i žen. Dominantními postavami v průvodu bývají maska medvěda nebo muže ustrojeného ve slámě. S nimi hospodyně nejčastěji tančí a přitom věří, že to zajistí hojnost v komoře, ve dvoře i na poli. Fašaňkový průvod je veden stárky, z nichž jeden nese láhev s vínem a druhý dřevěnou hůl - rožeň nebo ocelovou šavli s napíchnutými kusy slaniny a klobásů.
Pod šable
V řadě oblastí Slovácka mají dřevěné šavle červené barvy s mosaznými kroužky všichni svobodní koledníci, kteří před jednotlivými domy tančí masopustní tanec pod šable. Moravští fašaňkáři se místně nazývají také babkovníci; ti tančí jen s dřevěnými holemi. V okolí Uherského Brodu končíval masopust v úterý tancem káčerem, v jiných oblastech skákali na konopě nebo tančili tanec žabský a s velkým nářkem a vtipnými proslovy, glosujícími veřejně známé i tajené dění v obci i prohřešky jednotlivců, se loučili s masopustem při zvyku pochovávání basy. Tím masopust skončil a nastala doba postní. Věřte, že dnes v řadě slováckých obcí, ale i jinde na Moravě, letošní fašaňk právě začíná. Využijte této příležitosti a zapojte se do starodávného dění, jehož podstatu moderní člověk již příliš nechápe a nehledá, ale vnímá jej jako zajímavou součást dnešního života a odkaz našich otců i dědů.
FRANTIŠEK SYNEK
