Starší žena pokrčí rameny a skloní sek děvčeti, s nímž se míjí v centru Hodonína. Do rukou jí dává svazek omalovánek. Je podvečer všedního dne. „Tady máš. Co můžeme teď dělat? Nic, tak alespoň vyklízíme.“

Zatímco život ve městech tvrdě okleštila vládní protikoronavirová opatření, jiná situace panuje v řadě menších obcí. Redaktoři Deníku o (ne)změně podoby všedních dnů mluví se starousedlíky.

Čtyřiašedesátiletý Jiří Zdeněk žije v Nové Lhotě na východním okraji Hodonínska, kam je to z tamního okresního města hodinová jízda autem. V době rozhovoru pozoruje z okna větrem zmítané sněhové vločky. „Ráno bylo minus osm,“ říká.

Vypráví, že jeho životní styl se ani navzdory dosud nevídaným omezením nezměnil. „Se sousedy se vídáme skoro stejně jako dříve. Ať už jsem v humně nebo třeba sekám dřevo. Obchod s potravinami funguje. Na vesnici je to v tomhle snesitelnější. Opatrnější jsme samozřejmě s návštěvami, se známými se vždy vzájemně informujeme,“ líčí.

Co mu vadí, je třeba režim při pohřbech. „Zvykem byla mše v kostele a poté rozloučení na hřbitově. Teď se musí všechno dělat co nejrychleji. To je pocitově horší, ale musíme to vydržet,“ tvrdí.

Opatření v pátém stupni PES.Opatření v pátém stupni PES.Zdroj: Deník / Lukáš Ivánek

Podobně hovoří také osmdesátiletá paní Marie ze Suchého na Blanensku, kde žije necelá pětistovka obyvatel. Mrzí ji, že vir zrušil setkávání při velkých svátcích jako jsou Vánoce nebo Velikonoce. Vidět nemůže například ani děti při maškarních radovánkách. Běžné dny ale prožívá téměř stejně jako v minulosti. „My starší už máme své rituály, kterých se omezení až tak nedotýkají. Požadavků na život už tolik nemáme. Když se potkám se sousedy, povykládáme si jako dříve. Není to tak, že bychom kolem sebe prošli jako berani,“ vypráví.

Odpustit si však musí oblíbenou kávu, na kterou si uměla zajít s kamarádkou při návštěvě Boskovic. Teď, jak říká, se při troše volnějšího času není kam vrtnout. „A taky třeba náplň do tužky nemám kde pořídit,“ usmívá se. Pak dodá: „U nás to lidem až tolik nevadí. Maximálně mladší a chlapi budou nespokojení, protože nemohou do hospody. Současně ale platí, že si všichni přejeme, aby to celé už skončilo.“

Marie Michalicová z Moravského Žižkova na Břeclavsku lituje, že se v současné době méně vídá se svými kamarádkami. „Nemůžu jít k nikomu na besedu,“ smutní osmdesátiletá důchodkyně.

V těchto měsících se stýká pouze s užší rodinou. Se svými sestrami se neviděla víc než rok. „Jenom si voláme,“ konstatuje.

Mrzí ji také, že nemůže chodit pravidelně do kostela, jak byla zvyklá. „Pouze přes Vánoce se mi podařilo dvakrát zaregistrovat díky vnoučatům. Je k tomu potřeba e-mail. Snažím se mše sledovat alespoň v televizi,“ podotýká žena.

Největší radostí pro ni je, když vidí pravnoučata. A pak také práce na zahrádce a zvířata, která chová. „Máme králíky, slepice a kačeny. Pomáhá mi to být pozitivní,“ svěřuje se.

Psycholog Jiří Brančík míní, že způsob života na vesnicích není tolik omezený jako ve městech, kde bývá více závislý na institucích. Ty jsou nyní zavřené. „Na venkově se nabízejí lepší podmínky pro aktivity. Lidé jsou uvyklí na venkovský styl života, většinou mají pozemek, mohou se odreagovat fyzickou prací,“ zmiňuje.

Vždy ale podle něj záleží na konkrétním založení člověka. „V důchodu člověk musí volit jiné aktivity, než na které byl zvyklý. Na některé věci už nestačí. Je důležité, jestli si umí najít náhradní řešení za dřívější život. Pokud ano, je to možné i ve městě,“ říká psycholog.

I pro ně ale platí nová přísnější opatření. Například v obchodě musí od čtvrtka mít respirátor nebo dvě jednorázové roušky. „Každý z nás může nošením adekvátních pomůcek na ochranu dýchacích cest přispět v boji proti epidemii,“ vzkazuje ministr zdravotnictví Jan Blatný.