Během uplynulého víkendu rozkopali pracovníci péče o válečné hroby roh hřbitova v Želeticích. Šli najisto podle plánu, který měli k dispozici. Celkem vyzvedli pozůstatky třinácti těl německých vojáků, z nichž sedm mělo u sebe vojenskou identifikační známku.

„Se žádostí o umožnění práce na hřbitově nás oslovil německý Lidový spolek pro péči o válečné hroby. Chtěli jsme mít jistotu, jestli na hřbitově vojáci skutečně leží, proto jsme mu dali povolení,“ uvedl starosta Želetic Pavel Planeta.

Exhumaci pro spolek provádí firma z Ústí nad Labem, která se zabývá péčí o válečné hroby. „Smyslem naší práce je, aby se padlí vojáci dočkali důstojného pohřbu,“ řekl majitel firmy Lubomír Ptáček.

V Želeticích v rohu hřbitova našli v neoznačeném hrobě pozůstatky třinácti vojáků a několik militárií. Konkrétně šlo o zbytky bot a identifikační známky vojáků. Ze třinácti mrtvých jich mělo známku sedm. Známky umožňují pozdější identifikaci vojáků. Záleží ale na tom, v jakém jsou stavu. Pozůstatky padlých ze Želetic budou převezeny do společného hrobu německých vojáků na brněnském hřbitově.

„Pamatuji si, že když mi bylo osm, sváželi chlapi koňmi mrtvé z Dražůvek. Zakopávali je u nás na hřbitově, Rusy do jednoho rohu a Němce do druhého,“ vzpomněla si Anežka Krpalová ze Želetic.

Další obyvatel vesnice se přímo zúčastnil pohřbívání padlých. „Němci vytvořili z želetických mužů pracovní skupinu, která pohřbívala padlé Němce i Rusy,“ zavzpomínal Jaroslav Provazník.

Padlé Rusy převezli už po válce, Němce až tento víkend.

Pohřbíval padlé na želetickém hřbitově

Jaroslav Provazník často vzpomíná na to, jak žili a umírali poslední vojáci na obou stranách fronty v závěru války. Stejně jako řada jeho vrstevníků ze Želetic byl členem pracovní skupiny, která pohřbívala padlé.

„Ve Stavěšicích byl partyzánský oddíl. Němci chtěli zabránit vzniku dalšího oddílu v Želeticích, proto vzali každý den deset mužů z vesnice jako rukojmí. Vyhlásili, že pokud v katastru Želetic padne jediný německý voják, tyto muže popraví,“ vzpomíná Jaroslav Provazník. Němci chtěli podle něho předejít zformování odboje. To se jim podařilo, a proto v Želeticích nikoho nepopravili. Rukojmí se střídali po čtyřiadvaceti hodinách. Těchto deset mužů používali Němci také pro kopání hrobů pro padlé vojáky.

V druhé polovině dubna 1945 se fronta posunula k Želeticím. Ruští vojáci byli zakopaní v lese pár stovek metrů od vesnice, navíc stříleli od Nenkovic a Karlína minomety. „Rusové měli výborné dělostřelectvo, když zaměřili ulici, byli schopní vybombardovat jeden dům vedle druhého. Kam se jiná zbraň nedostala, tam použili minomet,“ hodnotí vojenské dovednosti ruských vojáků Jaroslav Provazník.

Želetický rodák si vzpomíná taky na konkrétní padlé. „Ze sokolovny vyšel německý voják příkopem směrem k pomníku padlých z 1. svět. války, tam ho Rusové z lesa trefili. Zrovna ten byl pochovaný na místním hřbitově,“ říká Provazník.

Vzpomíná si jak si povídal s jiným německým vojákem ve dveřích, když poblíž dopadl granát. Provazík zůstal nezraněný, ale Němce trefila střepina do levého boku. Několik mužů ze Želetic ho pak neslo na marách do lazaretu v Dražůvkách, kde zemřel. Vojáci ale neumírali jenom na válečná zranění. V domě u Planetů vypil jeden z nich kyselinu sírovou na výrobu mýdla. Jeho osud tím byl zpečetěný.

Pohřbívání v Želeticích organizovali ještě němečtí vojáci. Do hrobů ukládali své padlé často pod palbou Rusů. Kulky se odrážely od pomníků, zatímco nesli vojáky na marách. Po jejich útěku vyšlo nařízení, že němečtí vojáci mají být pochováni na místě, kde padli. „Jeden takový hrob je v dančí oboře. Myslím, že bych k němu trefil ještě dnes,“ říká Jaroslav Provazník.

On sám pohřbíval později ruské vojáky. Těla sváželi vesničané koňmi z celého katastru. „Člověk by nevěřil, jak může nebožtík páchnout. Vojáci byli mrtví třeba deset dnů. Jeden z nás měl zkušenosti z německého totálního nasazení a měl dokonce při kopání masku,“ vybavuje se Jaroslavu Provazníkovi. Deset mužů kopalo hroby a tři do nich ukládali mrtvé.

Rusy vykopali asi půl roku po válce a uložili je do hromadného hrobu v Brně. Němci museli v neoznačeném hrobě na důstojný pohřeb počkat víc jak půl století.